ISSN 1802-4211 - Činnost serveru byla ukončena 3. 9. 2008, server již není aktualizován.
6. 4. 2020 | 16:37:00
Politika
Kultura
Zprávy
Knižní novinky
Speciály
RuskoDnes.cz
Vyhledávání v článcích

Speciál: Americko-ruské vztahy: výzvy pro novou administrativu
V. Putin a G. Bush (Moskva, 20006) - Zdroj: www.kremlin.ru
Rok 1807 bývá považován za začátek diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi.(i) Je to rok, kdy bylo Rusku nabídnuto, aby vyslalo svého ministra jako zástupce země do Spojených států. O dva roky později bylo zastoupení obou zemí reciproční a prvním... více >>
 

Zpoza rohu vykukuje Viktor Pivovarov

Kultura - 5. 1. 2007 - V pátek 15. prosince se v Moskevském muzeu současného umění konala vernisáž výstavy Jedlíci citronů (Jedoki limonov) rusko-českého konceptuálního výtvarníka Viktora Pivovarova (1937). Výstava rozmístěná ve čtyřech patrech muzea, jež patří oblíbenci moskevského starosty Jurije Lužkova Zurabu Ceretelimu, potrvá do 15. ledna roku 2007.

V. Pivovarov: Jedoki limonov

V. Pivovarov: Jedoki limonov

Před dvěma lety, na jaře roku 2004, proběhla v Moskvě v Treťjakovské galerii Pivovarovova retrospektiva Kroky mechanika (Šagi mechanika). Bylo to vlastně poprvé, co se domácí (tj. ruské) publikum mohlo blíže seznámit s autorovou tvorbou pro dospělé. Viktor Pivovarov v roce 1982 emigroval do tehdejšího Československa, ačkoli svá konceptuální plátna a alba tvořil již v Sovětském svazu v kruhu neoficiálních umělců, většina Rusů ho znala jen jako ilustrátora populárních dětských knížek. Práce pro státní dětské nakladatelství byla tehdy poměrně rozšířenou praxí, neboť pro umělce byla v podstatě jedinou možností, jak se živit svým povoláním. Dětské knížky tak ilustrovali i další dnes ve světě známí konceptualisté jako Ilja Kabakov či Erik Bulatov (jeho dílo bylo ruskému obecenstvu v úplnosti představeno teprve tento podzim v retrospektivní výstavě s názvem Vot v Treťjakovskoj galereje). Také texty těchto knížek psali básníci, kteří byli se svou tvorbou pro dospělé zahnáni do podzemí – Igor Cholin, Genrich Sapgir, Michail Sokovnin a jako editor dvou dětských knížek také Vsevolod Někrasov.

Ruskému publiku, tentokrát již obeznámenému s Pivovarovým celoživotním dílem, s jeho prázdnými pokoji, tápajícími a osamělými postavami, které se jeho „příběhy“ pohybují od konce 60. let, jsou na této výstavě představeny práce posledních dvou let, práce vytvořené výhradně v Česku.

Čtenáři těchto stránek, který sedí doma za svým počítačem a nerozhodne se koupit si letenku do Moskvy, nezbývá, než projít výstavou alespoň ve své fantazii. Ať jsou mu tedy následující řádky průvodcem jednotlivými sály galerie v Jermolajevské uličce nedaleko Patriarších rybníků.

První část výstavy nese název Věnování (Posvjaščenija). Jedná se o osobité, místy schematizované portréty Pivovarovových blízkých. Podobnost s originálem tu není tím nejpodstatnějším, neboť samy tváře na řadě obrazů chybí. Zastupují je asociace, které nemusí být tak důležité pro portrétovanou osobu jako spíše pro jejich autora, který z mnoha portrétů jakoby odkudsi zpoza rohu opatrně vykukuje. Pivovarov tak vlastně nepatrně posunul význam rčení, že oči jsou oknem do lidské duše. Zde to nejsou oči zobrazených, ale oči autorovy, jimiž on hledí do myšlenek a představ druhých. Pivovarov tu zachycuje zvláštní průniky nejen do hlav, ale i do jiných prostorů, jež se v nich mohou rozprostírat – do opuštěných pokojů s pečlivě ustlanou postelí a žlutým světlem zářící lampou, do měst s modrou oblohou a tiše plujícími mraky, do dětského světa s pokojíčkem pro panenky, žlutým slonem a příjemně hřejivým domovem.

Jeden roh této části výstavy je vyhrazen lianozovským básníkům Igoru Cholinovi a Genrichu Sapgirovi. Toto album nese název Cholin a Sapgir rozradostnění (Cholin i Sapgir likujuščije) a představuje tuto legendární básnickou dvojici (vytáhlého, na smrt vyhublého a téměř holohlavého Cholina a podsaditého Sapgira s temnými vlasy a hustým knírem) v co možná nejbanálnějších situacích – Cholin a Sapgir stojící, Cholin a Sapgir ležící, Cholin a Sapgir pijící, Cholin a Sapgir plivající, Cholin a Sapgir ničící, Cholin a Sapgir letící, Cholin a Sapgir s kamarádkami, Cholin a Sapgir s knížkami, Cholin a Sapgir mystičtí, Cholin a Sapgir futurističtí, Cholin a Sapgir jdoucí, Cholin a Sapgir plovoucí, Cholin a Sapgir v pekle, Cholin a Sapgir v zahradě. Svou prostotou hraničící s absurdností se tyto poměrně malé listy (63x45 cm) blíží na první pohled banálním veršům obou vyobrazených autorů, jejich tzv. barákové poezii, jež zaznamenávala a svérázně dokumentovala všednodenní život obyvatel moskevských předměstí šedesátých let – konkrétně osady Lianozovo, jež dala jméno básnické a výtvarné skupině autorů dnes již uznaných za klasiky, kam kromě Cholina a Sapgira patří básník a výtvarník Jevgenij Kropivnickij, malíři Lev Kropivnickij, Vladimír Němuchin, Valentina Kropivnickaja, Olga Potapovová, Lidija Mastěrkovová a básníci Jan Satunovskij a Vsevolod Někrasov.

Z této každodenní reality se divák přesouvá o patro výš, do prostoru zdánlivě nereálného, k autorskému mýtu o svatých liškách. První část alba nese název Svaté lišky (Svjatyje lisy) a vypráví o stejnojmenném kultu, o jeho zrození v Židovské autonomní oblasti Birobidžan na Dálném východu, kam Stalin ve dvacátých letech vysídlil Židy a kde po jeho smrti, jak se praví v albu, došlo k promísení židovského, ruského a čínského obyvatelstva, jejich zvyklostí a náboženství, a tak vznikl kult svatých lišek, které člověka chrání v nejrůznějších situacích, a spolu s ním i zvláštní systém svátků, které tvoří druhou část tohoto alba. Mezi svatými liškami je možné najít ochránkyni těch, kdo zabloudili za soumraku (Liška Nebeské Zrcátko), ochránkyni uklízeček a číšníků (Liška Ametystový Snílek), ochránkyni mnišské erotiky (Liška Dva Džbány), ochránce mužské potence (Lišák Dvě Kladiva) a samozřejmě i ochránkyni umělců a básníků (Liška Vlhká Dírka) a řadu dalších, jež jsou spojeny s nepříjemnostmi každodenního života. A tak se Pivovarov ani na tomto místě spojeném s duchovnem příliš nevzdaluje oné prosté realitě, jíž jsou naplněna jeho Věnování. V témže domácím duchu se nesou i svátky spojené s uctíváním lišek a s životem přesídlenců, jež jsou jakousi vzpomínkou na tyto dávné těžké časy, jako například Svátek domků zapadaných sněhem, který je podle autorského komentáře připomínkou těžkých zkoušek prvních přesídlenců do surové dálněvýchodní tajgy; slaví se 14. ledna. „V tento den si každá rodina v pokoji staví chaloupku. Závěje a sněhové závaly se dělají ze sněhové vaty. Když je chaloupka hotová, všichni vycházejí na ulici, koulují se, hrají si na babu a válejí se ve sněhu. Celí červení od mrazu se vrací domů, zalézají do chaloupky a večeří se svícemi a zvonky.“ Jako při každém svátku samozřejmě nesmí chybět rituální pokrm, v tomto případě jím je viněgret (salát z červené řepy, solených okurek, mrkve, hrášku aj.), kuřecí vývar s noky a nadívaná ryba. Stejně podrobně jsou rozpracovány i další svátky.

Sál, v němž se nacházejí tato „liščí alba“, je doplněn ohromnými svitky nahnědlého balicího papíru popsaného na první letmý pohled čínským písmem. Když se však divák pozorněji zadívá do stylizovaného rukopisu, poznává v něm známá slova a srozumitelné věty v jeho vlastním, tj. ruském jazyce. A postupně mu dochází, že celý tento přesun na Dálný východ k hranicím s Čínou je jen pokusem o jakousi deautomatizaci jemu vlastního prostoru, do nějž se pak opět přesouvá ve třetím patře výstavy, v části Jedlíci citronů. Avšak i tento prostor je vlastní a zároveň není. Na jedné straně jsou obrazy vznikající za hranicemi Ruska naplněny atmosférou moskevských kuchyní, na straně druhé odkazují k pozapomenuté tradici alegorických pláten, z nichž do jisté míry citují a na něž odkazují. Takovým odkazem je sám citron tvořící část názvu celé výstavy – citron jako duchovní strava, jako umění a krása se objevoval již v 17. století v holandském a vlámském malířství. Citron stojí také v názvu Pivovarovovy série klasických zátiší (Rozhovor o citronové kůrce), jež jsou co do techniky jakoby z dílny holandských mistrů a jež byla vystavena na jeho moskevské retrospektivní výstavě. Znovu, jako ve Věnováních, smysl obrazu nespočívá v dešifrování toho kterého klasického předobrazu, jedná se spíše o to, že ona témata jsou věčná a aniž by divák dokázal pojmenovat konkrétní odkaz, uvědomuje si, že se setkává s něčím, co prochází napříč dějinami. Do jisté míry obdobně věčnou jako postavy a náměty klasických děl světového malířství je v Pivovarovově tvorbě i atmosféra moskevských kuchyní, bytů a domů s jejich zvláštní prázdnotou naplněnou očekáváním. Tak jako v obraze Smažené brambory (Žarennaja kartoška), v němž divák skrze dveře potemnělého pokoje s postelí přikrytou přehozem a pečlivě nachystaným stolem nahlíží do kuchyně, v jejímž světle může zahlédnou zády otočenou ženu skloněnou nad plotnou, která patrně smaží brambory. A tyto pootevřené dveře či rozsvícená okna v prázdných pokojích se pomalu zabydlují nikoli už jen očekáváními, ale samotnými diváky, kteří pomalu usedají za stůl.

Výstavu uzavírá fantazijní cyklus z říše fauny a flóry – plátna ve stylu přírodovědeckých atlasů, které se tak také jmenují Atlas živočichů a rostlin (Atlas životnych i rastěnij). V barevných geometrických tvarech je možné rozpoznat zvláštní obyvatele přírodní říše s poetickými názvy jako Snivka z rodu Blažených (Sonnica iz otrjada Blažennych) či Liška svítící obyčejná (Lisa sveťaščajasja obyknovennaja).

Zdánlivě vylidněný svět Pivovarovových obrazů se tak postupně zaplňuje po okraj – nejen jeho doslova pohádkovými tvory a mytickými bytostmi, ale také každým, kdo vstoupí do prostorů galerie, neboť potemnělá zákoutí, zářivě žlutá světla, jasně modrá obloha i zelené dálky doslova vybízejí ke vstupu dovnitř. A snad také v tomto momentě je možné spatřovat Pivovarovovu blízkost s jeho souputníkem Erikem Bulatovem, pro něhož výzva prostoru umění a zároveň hranice, jež mohou zabránit ve vstupu do něj a jež od sebe dělí dva protikladné světy – svět reality a svět obrazu – hraje jednu z nejpodstatnějších rolí. Pokud si Bulatov klade otázku, je-li vůbec možné tuto hranici překročit, Pivovarov na ní dává odpověď – je to nezbytné; alespoň pro tepoucí život jeho obrazů.

Alena Machoninová (Alena.Mruskodnes.cz)

Vytisknout článek

 
Sponzor serveru
Sponzor serveru
Tomáš Glanc: Ruská kultura 2000–2008
ilustrační obrázek (autor D. Prigov)
Existuje Putinova kulturní politika? Každý režim vytváří určité prostředí, a to se projevuje i v kultuře. Zároveň na rozdíl od sovětské centralizace a stranických usnesení není tento vliv v současnosti zdaleka tak artikulovaný a přehledný a jeho charakteristika svádí k povrchnostem a zjednodušením. více >>
Dvojnásobný prodej zahraničních značek aut
Nejprodávanější auto v Rusku - Zdroj: www.ford.ru
Prodej automobilů neruských značek stoupl za posledního půl roku o 48 % v porovnání se stejným obdobím v minulém roce. Celkem se od ledna do května 2008 prodalo v RF 855 472 aut. Jak uvedly finanční noviny RBK Daily, jen za květen se zvýšil prodej o 42 % na 200 079 automobilů.  více >>
© ruskodnes.cz - všechna práva vyhrazena  |  kontakt: redakce@ruskodnes.cz