Promarněná příležitost Zajatců mlhy

Kultura - 5. 2. 2007 - Od loňského podzimu českými kiny putuje rusko-německý film ZAJATCI MLHY (Polumgla) – celovečerní debut Arťoma Antonova z roku 2005. Válečný příběh nastíněný v anotaci sliboval mnoho, nesplnil bohužel téměř nic...

Zajatci mlhy - Zdroj: wikipedia.ru

Mladý poručík Anochin uteče nedoléčený z vojenského lazaretu, aby mohl zase zpátky na frontu bít fašisty. Je mu ale svěřen jiný úkol, má odcestovat se skupinou patnácti německých zajatců na Sibiř a postavit tam důležitou stavbu, jakousi radiostanici pro vojenská letadla. To se mu samozřejmě nelíbí, ale rozkaz je rozkaz. Cesta proběhne celkem bez problémů a i přes počáteční odpor vesničanů se přeci jen skupina pustí do díla. Ale jak už to tak bývá, vesnice je plná vdov a fašisti jsou mladí silní muži, postupně si je ženy rozeberou do svých opuštěných domovů a rozhodně nejen na výpomoc v hospodářství. Všichni se sblíží, ale jednoho dne přijde zpráva, že věž už vlastně ani není potřeba, letecká trasa byla odkloněna o šest set verst dál, kde ji už stavějí jiní zajatci. “Naši” fašisti už nejsou zapotřebí, nejsou pro ně ani potraviny, takže co s nimi? Přijede major s vojáky, zajatce zastřelí a odjedou i s ruskými dozorci včetně poručíka Anochina.

Samotný film probíhá stejně lehce, jako je naznačen. Bez jakýchkoli zádrhelů či složitých zápletek a těžkých situací. Všem se všechno daří, všichni se vlastně mají rádi a že to dopadlo, jak to dopadlo, s tím už se nedá nic dělat, taková je válka.

Proč? Domnívám se, že si autoři zapomněli zvolit ústřední téma (krutost války sama o sobě žádným tématem není) a jen převyprávěli příběh. Absencí tématu začínají všechny další problémy, od jasně vymezeného žánru (režisér se neustále rozmýšlí, jestli točí melodrama, drama nebo tragikomedii), přes chybějícího hlavního hrdinu (hrdiny), až po jasnou obrazovou a vůbec filmovou koncepci.

Film se pro neexistenci hlavního hrdiny rozmělňuje do krátkých epizod, které se každou chvíli věnují jiným postavám a ty předchozí beztrestně opouštějí, nedohrávají je. Zpočátku se oním gerojem jeví poručík Anochin, avšak ve vesnici ho vystřídá dvojice vesničanka-vdova a Hans-zajatec. Nebo ho střídá až druhá podobně uspořádaná dvojice, jejíž krátký vztah naruší návrat invalidního manžela z fronty? Nebo je hrdinou celá německá skupina? Všechny vdovy? Drsné sibiřské prostředí? Nic takového.

A chybí-li hrdina, těžko se potom vypráví příběh. A přitom je zaděláno hned na několik příběhů-osudů: Ještě ne zcela doléčený poručík, který musí plnit podle něj ponižující rozkaz. Bojuje s nepříznivými podmínkami, s alkoholem, s tragickým zážitkem z fronty, musí se rozhodovat mezi plněním vojenských předpisů a obyčejnou lidskostí, lavíruje mezi zajatci a vesničany a ještě se k tomu všemu asi zamiluje.

Zajímavé osudy měly přece také ženy čekající na své muže, mnohdy jen na oznámení o jejich smrti. Najednou žijí vedle možných vrahů svých mužů. Dokonce jim musejí pomáhat. A je zcela přirozené, že se s nimi později i sblíží. Ne všechny ale svou situaci řeší stejně a tak mezi nimi dochází k různým konfliktům. A co když se domů vrátí manžel prohlášený za mrtvého...

Režisér Antonov sice nabízí řadu motivů, které slibují zajímavý konflikt nebo aspoň komplikaci, tyto momenty bohužel zůstávají nevyužity nebo se s nimi pracuje velmi povrchně. Tak například Anochinovo pití je naznačeno tak neobratně, že by s tím neprošel žádný student režie. Poručík si vždy jen mocně lokne z čutory nebo se o jeho problému někdo zmíní, ale nikdy ho nevidíme opilého, natož aby opilost či následná kocovina negativně ovlivňovala jeho jednání (snad kromě naivně zinscenovaného pokusu dostat se do postele vnučky své domácí).

Navíc je to opravdu slabá figura a sami autoři scénáře se díky ní připravují o vyhrocené situace, které by tomuto filmu velmi slušely. Okamžitě poleví všem prosbám, nevzdoruje, nerozkazuje. Opět se projevuje absence žánru. Pokud by bylo zvoleno klasické válečné drama nebo dokonce tragédie, poručík by se dostával do nepříjemných a nevyhnutelných situací jaksi nevinně, stržen osudem. Proč okamžitě poleví a dovolí německým vojákům bydlet u vdov v chalupě? Stačí, kdyby shořela provizorní kasárna a ubytování u vdov by se stalo nevyhnutelným a nutným pro přežití. Tady se nabízí dilema mezi vojenskou kázní, předpisy a obyčejnou lidskostí! On k tomu byl donucen. O to cennější by pak bylo následné sblížení všech (postupné a proti jejich vůli) a tragický konec filmu.

To souvisí s dramaturgicky “povinným” leč velmi slabým odporem vesničanů proti přítomnosti fašistů v jejich vesnici. Vždyť kdyby Anochin musel v zájmu přežití zajatců a splnění rozkazu brát vesničanům sekery, potraviny a ne je dobrácky a lišácky přemlouvat, zase by se vyhrotila situace. Takto celý dramatický konflikt sklouzl do “roztomilé” idylky. Podobně jako rádobyvtipný vesnický “odboj” a “sabotáž”. Takže divák má pro změnu pocit, že sleduje “veselé příběhy válečných zajatců na Rusi”.

Další snad i naznačený, ale bohužel opět nevyužitý motiv spatřuji v postavě německého důstojníka. Ten si neustále zachovává svou vojenskou německou a snad i aristokratickou hrdost a nabádá k ní i své krajany. Nemá radost z jejich sbližování s vesničany, hlavně ženami a vůbec s Rusy, chce dokázat, že německý voják je lepší, disciplinovanější, civilizovanější než ten ruský, s úšklebkem vítá každou další Anochinovu prohru. Nabízel se konflikt těchto dvou poručíků (vzpomeňme si na podobný ve filmu Most přes řeku Kwai, r: David Lean, 1957), německého profesionálního vojáka a ruského brance, toužícího bít fašisty a bránit svou vlast.

Další nevyužitý motiv – babka šamanka. Ano, na Sibiři dodnes žije řada etnik, která dodržují rituály a tradice svých předků, včetně šamanství (např. Evenkové), ale babka šamanka působí ve filmu nepatřičně, spíše komicky a pohádkově. Laciným způsobem natočená scéna zaříkávání opět na důvěryhodnosti a opravdovosti filmu nepřidá. Stejně jako další motiv “pohanství” - jakýsi masopustní rej na Štědrý večer (samozřejmě Štědrý večer německých vojáků, Rusové slavili Nový rok a pravoslavné Vánoce jsou až 6. ledna). Zřejmě měla býti tato scéna kontrastem k té tragické následující závěrečné, ale je to opět velmi laciná snaha o poetiku a znázornění štěstí všech a jakoby se sem vloudila z jiného filmu.

Mám pocit, že se tvůrci snažili “narvat” do filmu co se dá, včetně nezbytného udavačství, které je samozřejmě na místě a Anochinův zástupce si je dobře vědom politického nebezpečí, které jim všem hrozí, za jejich bratříčkování se zajatci. Jenomže právě kvůli tomu, že se ve filmu stále střídají melodramatické, komické a tragické polohy, motiv působí křečovitě, dokonce možná trochu komicky. Diváka zamrazí, když zjistí, že kdyby si generál přečetl tzv. udání dříve, v okamžiku, kdy ho dostal, mohlo se tragédii zabránit. Ale historická zkušenost napovídá, že i kdyby vše dopadlo “dobře”, během krátké doby by domestikovaní Němci a jejich ruské ženy stejně putovali do lágrů.

Na druhou stranu ale musím vyzdvihnout nádherný motiv slaboduchého námořníka Viťki, který se svým psím spřežením doručuje ženám oznámení o smrti manžela ve válce. V tomto “poslu smrti” cítím magii Dálného Východu, se všemi jeho původními obyvateli (Viťka je evidentně Evenk nebo příslušník jiného neslovanského etnika), která tolik schází babce šamance. I zjevování se Viťki je dávkováno velmi promyšleně a dramaticky, jako předzvěst tragických událostí, byť třeba jen odpočívá se svými psy na zasněžené pláni.

Také zpracování závěrečné tragédie je velmi působivé, snad proto, že je jednoduché, nepatetické a hlavně rychlé (a tím bohužel trochu ční z celého filmu), takže divák stále nemůže uvěřit tomu, co se stalo.

Jakoby se film snažil vypadat světově, jako hollywoodský válečný velkofilm, byť bez velkolepých válečných scén. Jakoby se kamera chtěla vyrovnat krásám sibiřské přírody, takže např. noční scény jsou rádoby efektně nasvíceny, na spící vesnici padá třpytivý sníh, ovšem vnímavý divák tuší hned za kantnou stojící lampy, které vydávají toto umělé a nepřirozené osvětlení. Anochinovy zlé noční můry jsou nepatřičně stylizované obrazové exibice, a i naprosto neúčelné přeostřování připomíná spíše školní kameramanské cvičení, ve kterém musí student předvést vše co umí, než promyšlenou obrazovou koncepci. Herci jsou neustále vymydlení, strhané sibiřské ženy mají krásně upravené obočí a celá vesnice vypadá jako z pohádky – roubené stavby, zasněžené stromy a pláně... Film působí, jako když se Američané snaží natočit Vojnu a mír nebo Doktora Živaga. Divák cítí, že vesnice je filmová stavba, špína je nakašírovaná, nepořádek je tak úhledný a neustále se zdůrazňuje romantická širá Rus. Prostě tomu není možné věřít. To by nevadilo, kdyby divák tušil, na jaký film se dívá, což je opět problém žánru, resp. jeho absence.

Výsledný dojem je takový, že se debutant Antonov snažil předvést, co všechno se naučil, ale nějak mu uniklo to hlavní, téma filmu. To si zřejmě nestanovil, nepodřídil se mu, pouze jen “velkolepě”, bez většího přesahu, povyprávěl jinak velmi zajímavý a mnoho nabízející příběh. Je to škoda, když se na vás dvě hodiny z plátna valí režijní a obrazová exhibice a vy jen pláčete nad naprosto nevyužitým potenciálem příběhu.

Film byl uveden na loňském MFF Karlovy Vary v sekci Na východ od západu a vyznamenán mimo jiné cenou za nejlepší debut (Iris of Tomorrow Prize) na New Montreal Film Festival, což autorce této recenze bere veškeré iluze.

ZAJATCI MLHY (Polumgla, Rusko, Německo, 2005)

režie: Arťom Antonov, námět a scénář: Igor Bolgarin, Viktor Smirnov, kamera: Andrej Vorobjov, hrají: Jurij Tarasov, Anastasia Ševeljova, Sergej Grjaznov, Johannes Rapp a další., 100 minut, distribuce Cinemart

Pro srovnání nabízím odkazy na jiné recenze:

Cinema

Nekultura

ČSFD

Marta Nováková (Marta.Nruskodnes.cz)

Vytisknout článek