Jaká je současná ruská opozice?

Politika - 1. 3. 2007 - O aktivitách prezidenta Putina se ví poměrně dost, velice málo prostoru se však věnuje ruské opozici. Více snad jedině tehdy, když někdo z prominentních kritiků Kremlu zemře. Kdo je vlastně v opozici proti Putinovi? Kdo proti němu bude příští rok kandidovat v prezidentských volbách?

Bývalý šachový velmistr Garri Kasparov řekl při projevu v newyorské Foreign Policy Association dne 12. února: „Když jsem asi před dvěma lety vstoupil na ruskou politickou arénu, zmocnil se mě pocit, že jsem se ocitl uprostřed rozehrané šachové partie a čelím šachmatu nehledě na to, co udělám. Pochopil jsem, že prvotním cílem opozice je prostě přežít….“ (celý projev zde).

Co je ruská opozice, je dost težké definovat. Všichni proti Putinovi? To jistě nikoliv. Na druhou stranu to není ani úzký kroužek liberalních politiků či vlivných veřejných činitelů. Tento pojem je dost vágní i na ruské politické scéně, a tak bylo jistě dobrým tahem, že se jednotlivci, strany a seskupení začali sdružovat. Prozatím není přiliš jasné, nakolik bude tato „velká“ opozice účinná a hlavně funkční, nicméně první akce ukazují, že je to krok správným směrem.

Jedním z aktivních pokusů o přežití ruské opozice je založení uskupení Drugaja Rossija (Jiné Rusko). Jak vysvětluje jedna z vedoucích postav Marina Litvinovičová, nejde o politickou stranu, nýbrž o otevřenou politickou koalici různých stran, které pojí snaha o to, aby zákony byly dodržovány úplně všemi. Podle slov Litvinovičové „demokratické mechanizmy napomahájí tomu, aby byla vláda odpovědná svým občanům, a to bez ohledu na to, jak se jmenuje nebo k jaké politické straně se hlásí prezident nebo předseda vlády“. Do Jiného Ruska zatím patří OGF (Sjednocená občanská fronta), NBP (Národněbolševická strana), RNDSM (Ruský národnědemokratický svaz), Trudovaja Rossija (Pracující Rusko), AKM (Avantgarda rudé mládeže), Oborona (ruské mládežnické hnutí Obrana) a někteří členové Jabloka (politická strana Grigorije Javlinského Jablko). KPRF (Komunistická strana RF) zatím vystupuje v roli pozorovatele.

Na rok 2007 plánuje Jiné Rusko demonstrace po celé zemi. Hlavním bodem programu je však tzv. Pochod protestujících (Marš něsoglasnych) v Sankt Petěrburgu 3. 3. a v Moskvě 14. 4. Vzhledem k tomu, že podobné akce byly již minulý rok v Moskvě zakázány, je velmi pravděpodobné, že dojde k dalším konfliktům mezi státní mocí a sdruženou opozicí.

Otázkou však zůstává, jaké jsou šance takové opozice domluvit se na společném kandidátovi na ruského prezidenta. Jedna věc je jistě sejít se pod společnými nesouhlasnými transparenty namířenými proti Putinově vládě několikrát za rok na ulici, ovšem domluvit se na kandidátovi, který by dokázal být reprezentantem tak odlišných politických koncepcí, jako je liberalismus M. Litvinovičové a radikální socialismus strany Pracující Rusko, není nejen složité, ale přímo nemožné. Je dost těžké si představit, že liberál Kasparovova formátu, který jezdí do New Yorku a Washingtonu přednášet na nejprestižnější místa, by například mohl být rovněž kandidátem komunistické strany. I kdyby byl, co by to znamenalo v případě, že by takový kandidát – řekněme Kasparov – vyhrál? Je přece zřejmé, že by Gennadije Zjuganova, předsedu Komunisticke strany RF, nejmenoval třeba ministrem financí!

Kasparov ve svém newyorském projevu ovšem vyřkl zajímavou myšlenku. Podle něj může část vládnoucí elity podpořit demokratického kandidáta. Důvodem je to, že lidé z prezidentské administrativy, kteří se ve svých funkcích těší obrovským ziskům z různých státních odvětví, budou usilovat o to, aby si shromážděný kapitál udrželi. To by mohl být problém, pokud by vyhrál jiný než spřízněný klan, který by je mohl připravit o budoucí zisky. V sázce by však bylo mnohem víc. Vždyť případ Chodorkovskij ukázal, jak mohou v Rusku skončit bohatí a mocní lidé, kteří se ocitnou v nemilosti Kremlu. Je zřejmé, že každé přechodné období v ekonomice státu je obrovskou šancí na zbohatnutí pro určitý okruh lidí. V České republice tomu nebylo v 90. letech jinak, je ovšem otázkou, zda určitá vidina stability není stávající ruské vládnoucí elitě bližší než případný demokratický kandidát, který bude mít jistě připraven svůj destabilizujicí balíček reforem. Na to ovšem Kasparov argumentoval: „Ona se jim ta myšlenka na oranžovou revoluci nezamlouvá, ale vědí, že v tom úplně nejhorším případě budou moci mít alespoň dobrého právníka.“

Koho nakonec opozice navrhne jako svého kandidáta na místo ruského prezidenta, je prozatím nejasné. Možností je celá řada. Může jím být Michail Kasjanov, bývalý předseda vlády, liberál Vladimír Ryžkov a mnozí jiní. Čeho se Putin začíná obávat, je sílící vliv vyhoštěných oligarchů. Především dvou z nich – Borise Berezovského a Leonida Něvzlina. Americké víkendové vydání Financial Times (24.–25. 2.) zveřejnilo reportáž Catherine Beltonové s názvem Druhý veřejný nepřítel Kremlu vrací úder o tom, jak Leonid Něvzlin jezdí ze svého izraelského útočiště do Washingtonu D. C., kde se stýká s vlivnými politiky a vysvětluje jim podstatu fungování Putinova režimu. Něvzlin má ostatně s Kremlem nevyřízené účty. V roce 2003 musel uprchnout, když se chystal zátah na Jukos, jehož byl spolu s M. Chodorkovským vlastníkem. Kreml ho spolu s Berezovským podezírá nejen z plánování vraždy vlivné ruské novinářky Anny Politkovské, ale také z účasti na otravě Alexandra Litviněnka. Něvzlin ve Financial Times uvedl, že američtí politici konečně pochopili, oč zde běží. Ať je to třeba Hillary Clintonová či senátor Sam Brownback, je jim už údajně jasné, jak se tomu říká.

Je zřejmé, že tento rok a začátek roku příštího budou v Rusku bohaté na politické události. Tamní opozice to jistě nemá a nebude mít lehké. Více než polovina Rusů stále vzpomíná na Jelcina ve zlém, hlavně kvůli jeho smyslu pro „tržní liberalismus“. Uvědomil jsem si, jak težký úděl mají opoziční politici, když jsem bedlivě pozoroval G. Kasparova při jeho projevu v New Yorku i během následné debaty. Byl už po třech hodinách hovoru docela vyčerpán a v kruhu, ve kterém jsme stáli na recepci, mu kdosi podal sklenici vody. Kasparov se na tu sklenici podíval, potom vrhl nepřátelský pohled na člověka, který mu ji přinesl, a pronesl: „Děkuji, nechci.“ Pár z nás, kteří událost zaznamenali, se trpce pousmálo. Jistě si každý vzpomněl na otrávený čaj Alexandra Litviněnka. Dotyčný pán to myslel dobře, ale být ruským opozičním politikem vyžaduje nejen kuráž, ale i notnou dávku opatrnosti. Zdá se, že Kasparov to ví.

Tomáš Lipták (Tomas.Lruskodnes.cz)

Vytisknout článek