ISSN 1802-4211 - Činnost serveru byla ukončena 3. 9. 2008, server již není aktualizován.
6. 4. 2020 | 17:06:29
Politika
Kultura
Zprávy
Knižní novinky
Speciály
RuskoDnes.cz
Vyhledávání v článcích

Speciál: Americko-ruské vztahy: výzvy pro novou administrativu
V. Putin a G. Bush (Moskva, 20006) - Zdroj: www.kremlin.ru
Rok 1807 bývá považován za začátek diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi.(i) Je to rok, kdy bylo Rusku nabídnuto, aby vyslalo svého ministra jako zástupce země do Spojených států. O dva roky později bylo zastoupení obou zemí reciproční a prvním... více >>
 ilustrační foto

Vladimír Sorokin: Dostojevskij trip (2. část)

Kultura - 24. 4. 2007 - RuskoDnes.cz publikuje poprvé na internetu v českém jazyce hru známého ruského spisovatele Vladimíra Sorokina (* 1955) Dostojevskij trip (1997) v překladu Jany Kleňhové. Hru zveřejňujeme s laskavým svolením autorky překladu a redakce časopisu Revolver Revue, v němž byl Dostojevskij trip poprvé zveřejněn.

(pokračování textu hry)

ROGOŽIN: Vidíte mou královnu! Takhle je to po našem! Kdopak z vás by tohle dokázal, padavkové!

NASTASJA FILIPPOVNA: Gaňo, vždyť peníze shoří! A ty se potom oběsíš, není to žert!

LEBEDĚV: Hoří to, shoří to!

IPPOLIT: Svažte ji! Proboha! Svažte ji!

VARJA: Já umřu! Pane Bože, čím jsme si to všechno zasloužili?!

LEBEDĚV: Jdi! Jdi, nech té komedie! Zatracený chlape! Vždyť to shoří!

GAŇA: Ne ne ne ne!

NASTASJA FILIPPOVNA: Hoří to, hoří, hoří!

ROGOŽIN: Miluju tě! Miluju! Královno moje!

IPPOLIT: Smrt! Smrt!

VARJA: Pomozte mu! Pomozte mu!

LEBEDĚV: Vynesu to z ohně v zubech! Na kolenou, budu se plazit ve špíně.

KNÍŽE: Ach Bože, jak jsou ti lidé nešťastní!

LEBEDĚV: Na kolenou! Ve špíně! Polezu, jako červ!

NASTASJA FILIPPOVNA: Hoří! Všechno hoří! Všechno hoří!

IPPOLIT: Umírám! Umřu, už brzo umřu!

ROGOŽIN: Miluju tě, královno moje! Miluju tě víc než život.

VARJA: Jako sestra vás prosím – pomozte!

GAŇA: Ne! Ne! Ne!

NASTASJA FILIPPOVNA: Všechno shoří! Všechno shoří! Shoří úplně všechno!

ROGOŽIN: Královno! Miluju tě! Vyrvu si srdce z těla! A dám ti ho!

GAŇA: Ne! Ne! Ne! Spalte sto tisíc! Dvě stě! Tři sta! Milión! Miliardu! To je jedno, já budu mít víc! Víc! Víc!

KNÍŽE: Jak jsou všichni nešťastní! Bože můj, to jsou nešťastní lidé!

VARJA: Jen láska sesterská je věčná! Jen láska sesterská!

LEBEDĚV: Ve špíně se budu plazit, zlíbám a olížu vám všem nohy!

Jazykem vylížu podlahu, budu poskakovat jako šašek a plazit se jako červ!

IPPOLIT: Vám je úplně jedno, že za chvíli umřu! Jste nelítostní, bezcitní lidé! A já brzo umřu! Zbývají mi dva týdny!

NASTASJA FILIPPOVNA: Ať všechno shoří! Ať shoří všechny peníze světa! Ať shoří ruble, dolary, franky, marky, jeny i šilinky!

ROGOŽIN: Miluju tě! Miluju Tě! V tobě jsou všechny ženy světa! Cítím je! Znám je! Chci je!

VARJA: Sesterská láska! Čistá, posvátná sesterská láska! Je nezištná! Neprodává se ani se nekupuje! Je ze všeho na světě nejcennější! Je věčná a nekonečná!

KNÍŽE: Utrpení a bolest! Bolest světa! Ta nás spasí! Naslouchejte, naslouchejte bolesti sirotků a žebráků! Bolesti uražených a ponížených!

LEBEDĚV: Kvůli měďáku, který mi hodí boháč, se zaryju do bahna! Budu se kroutit jako červ a chrochtat jako vepř! Budu poskakovat a naříkat, chechtat se a zpívat!

IPPOLIT: Smrt! To nejhorší, co na světě existuje! Nic není strašnější než smrt! Mám tuberkulózu, umírám, zbývají mi už jen dva týdny!

GAŇA: Budu mít spoustu peněz! Budu mít milióny miliónů, miliardy miliard!

NASTASJA FILIPPOVNA: Spálím všechny peníze! Všechny pokladny a banky! Všechny mincovny světa!

GAŇA: Postavím zámek na vrcholu Mount Everestu! Tam, kde jsou jen ledy a oblaka! Bude dražší než všechny zámky světa! Základy budou platinové! Stěny z briliantů a smaragdů! Střecha ze zlata a rubínů! Každé ráno budu vycházet na nefritovou terasu svého zámku a házet lidem dolů drahokamy! A lidé dole je budou chytat a křičet: Sláva tobě, Gaňo Ivolgine, Nejbohatší Muži na Světě!

ROGOŽIN: Chci všechny ženy světa! Cítím je! Znám a miluji každou z nich. Musím je všechny oplodnit! To je cíl mého života! Můj božský pyj září v temnotě! Mé sperma vře jako láva! Je ho dost pro všechny ženy světa! Přivádějte ke mě ženy! Všechny oplodním! Všechny! Všechny!

NASTASJA FILIPPOVNA: Sestrojím skvělý a dokonalý stroj! Jako ocelový obr bude kráčet po zemi a spalovat! Kráčet - a spalovat! Já budu ten svůj stroj řídit! Spálím města a vesnice! Lesy a pole! Řeky a hory!

KNÍŽE: V mém organismu je 3265150 nervů! Ať ke každému z nich přiváží houslovou strunu! 3265150 houslových strun se z mého těla potáhne do všech zemí světa! Ať se 3265150 osiřelých dětí chopí 3255150 houslových smyčců a pohladí mé struny! Ach, ta Bolest Světa! Ach, ta hudba utrpení! Ach, ty hubené dětské ručičky! Mé napjaté nervy! Hrajte, hrajte na mne, všichni osiřelí a utlačovaní, všichni uražení a ponížení ! Nechť je vaše bolest mojí bolestí!

VARJA: Vypustím do vzduchu nádherný koráb zvaný „Sesterská Láska“! Bude stříbřitý a průzračný, lehký jak vzduch, a tvrdý jako démant! Vznesu se v něm na nebesa nad všechnu podlost a nízkost světa a zakřičím na celý svět: „Milované sestry! Nevinné sestry! Sestry, ve kterých žije Nezištná Sesterská Láska! Pojďte ke mně! Odvezu vás ze světa zla do světa Dobra a Světla!“ A ony přijdou a stanou pode mnou! Spustím jim stříbrné schodiště! A ony po něm budou ke mně stoupat!

LEBEDĚV: Proměním se v obrovského ocelového vepře! Místo předních kopýtek budu mít krtčí tlapy! Budu žít pod zemí a jen v noci vylézat na povrch, abych pozřel všechnu špínu světa! Protkám Zemi sítí podzemních chodeb! V noci budu požírat smetiště a pít z kanálů! A pod mojí ocelovou kůží se bude ukládat těžké olověné sádlo! Jen můj jazyk zůstane lidský, jemný, růžový a vlažný! Ve dne, zatímco budu trávit nečistoty, vystrčím na povrch jen jazyk a budu olizovat podrážky hrabat a knížat, markýzů a baronů!

IPPOLIT: Obelstím smrt! Najmu si nejlepší vědce na světě, aby vymysleli mé Nové Já! Nového, Věčného Ippolita! Ach, to bude velkolepá práce! Bude ji provádět 165 výzkumných ústavů pod vedením 128 akademiků – laureátů Nobelovy ceny! Během dvou týdnů, které zbývají mému hnijícímu tělu, zhotoví Nové Věčné Tělo Ippolita Těrentěva! Bude vytvořeno ze samých pevných a dlouhověkých materiálů! Bude zářit jako slunce! Bude silné a mladé! Na všechny strany bude vyzařovat paprsky Radosti a Optimismu! A až se mé staré tělo propadne do smrtelné agónie, nejlepší neurochirurgové světa vyjmou můj Nenahraditelný Mozek ze starého těla a vloží jej do Nového! A já vstanu a svýma silnýma novýma rukama vezmu staré tělo Ippolita Těrentěva a s hurónským smíchem ho vrhnu do chřtánu stařeny smrtky! Až její žluté zuby začnou žvýkat mé staré tělo, budu se, Mladý a Věčný, chechtat a plivat do její bezoké držky! Chechtat se a plivat!

GAŇA: Hej, lidičky tam dole! Chytejte, chytejte brilianty a smaragdy! Chytejte safíry a rubíny! Jak se blýskají v paprscích vycházejícího slunce! Blýskají se a padají dolů! A tam pobíhají lidičky, podobní mravencům, a chytají je! (hází) Levou rukou – brilianty! Pravou – smaragdy! Levou– brilianty! Pravou – smaragdy! Cha-cha-cha!

NASTASJA FILIPPOVNA: Můj Bože, pálit je tak rozkošné! Oheň je spanilý, když mě poslouchá! Je jako nádherné divé zvíře! A jak poslouchá svou Paní! Ukazuji mu další město a velím – vem si ho! A on se vrhá vpřed! Jen hořte, hořte, města a vesnice! Hořte, hořte, lesy a pole!

ROGOŽIN: Ach, jak sladké je oplodňovat celé země a kontinenty! Mého spermatu je dost pro všechny! Můj pyj hoří modrým plamenem! Dneska šukám australské ženy, zítra ošukám mexické ženy, pozítří indonéské! Pojďte, pojďte ke mně, milióny nahých žen! Miluju vás! Chci vás! Šukám vás!

VARJA: Můj koráb „Sesterská Láska“ se vznáší nad světem Úpadku a Zla! Po stříbrném schodišti ke mně stoupají sestry! Jak nevinné, čisté a vznešené jsou jejich tváře! Vyzařují Dobro a Lásku! Pojďte, pojďte ke mně, mé Sestry! Naše archa Dobra a Světla popluje do jiné Galaxie – do Galaxie Lásky! Jen tam najdeme Klid a Svobodu! Jen tam! Jen spolu!

KNÍŽE: Hrajte, hrajte na struny mých nervů! Hrajte, sirotkové a nešťastníci! Hrajte, uražení a ponížení! Hrajte, ubohé dětičky! Cítím vaše bledé ruce! Jak neobratně a snaživě drží smyčce! Zbožňuju dětské ruce, hubené ručky se škrábanci a odřeninami! Jen si na mně zahrajte, moje milovaná robátka! Hrajte! Hrajte hlasitěji!

LEBEDĚV: To je lahůdka - požírat smetiště při úplňku! Městské skládky, průmyslové odpady, vesnické latríny, vojenské záchodky – do mého ocelového břicha se vejde všechno! Sežeru je a lačně zapiju z kanálů! Tam je to nejlepší víno na světě! První paprsky vycházejícího slunce mě zahánějí, zavrtám se do prochladlého těla Země, vystrčím jazyk...aáá! Slaďoučké podrážky boháčů a aristokratů! Jejich pánové jsou tak mocní a sebejistí! Tak hrdě drží hlavu! A jaké mají držení těla! Chodí pokaždé v nových botách! Voní drahými obchody, luxusními restauracemi, kluby jen pro zvané a hernami! Jejich podrážky jsou slaďoučké!

GAŇA: (hází) Levou – brilianty, pravou – smaragdy! Levou – brilianty, pravou... (protřepává si ruku) Nikdy jsem si nemyslel, že drahokamy jsou tak těžké... aá, házejte zatím někdo místo mě, nějak mě to unavilo... zleva házejte brilianty, zprava smaragdy... hlavně to nepopleťte... tak... neslyším žádné výkřiky nadšení (zaposlouchá se; zdola zaznívají slabé výkřiky)... nic není slyšet. Rozdejte lidem dole megafony. (choulí se) Po ránu je na vrcholku Everestu dost chladno... (křičí) No tak! Nic neslyším! Počkejte, neházejte, dokud nezačnou křičet! Poslouchám! (Zezdola zaznívá: „Sláva tobě, Gaňo Ivolgine, Nejbohatší Muži na Světě!“).

NASTASJA FILIPPOVNA: Kolik jsem toho jen spálila! Uf, v kabině je takové horko... Co že to dnes pálím?

NĚKDO: Rio de Janeiro

NASTASJA FILIPPOVNA: Kolik je potřeba napalmu?

NĚKDO: 24 tisíc tun.

NASTASJA FILIPPOVNA: Kolik mám v nádrži?

NĚKDO: 4 tisíce tun.

NASTASJA FILIPPOVNA: Okamžitě pošlete dodavatele napalmu. A řekněte technikům, aby mi do kabiny instalovali klimatizaci. Máte na to všechno 16 minut. Kupředu!

ROGOŽIN: (oplodňuje ženy) To je krása... taková krása... tak, tak.... jenom, prosím, ne všechny najednou.... ne všechny najednou. Moje milé, ve všem musí být pořádek... dokonce i v lásce... dneska oplodňuju Angličanky... jedině Angličanky... jsou tak klidné... napovrch tak chladné a poslušné... poslouchají můj žhavý pyj... který vráží do jejich prochladlých vagín... moje sperma tak vře a pálí je! Miluju vás, ženy Anglie! Ach, to je krásné! Jenom ne všechny... ne všechny najednou... No tak, řekl jsem – ne všechny najednou! Nepouštějte Irky napřed! Irsko ošukám zítra! A odežeňte Arménky! Vždycky se cpou bez fronty. Oj, to je krása!

VARJA: Stoupejte, stoupejte ke mně, milované sestry! Stoupejte po stříbrném schodišti! Přijmu všechny do své Archy Sesterské Lásky! Nemusíte spěchat! Mé schodiště je vyrobeno z čistého padesátiosmikarátového stříbra! Schody jsou hladké a rovné! Zabradlí tenké a jemné! Jestli poničíte schodiště, mé milé sestry, způsobíte mi vážné finanční problémy!

KNÍŽE: Hrajte, hrajte, děti nešťastné! Zahrajte na nervy mého těla! Hrajte, hrajte, jenom, prosím vás, ne Shönberga a Šostakoviče! Hrajte Vivaldiho! Prosím, Vivaldiho Čtvero ročních období! Rozuměli jste? Vivaldiho Čtvero ročních období! Vivaldiho!

LEBEDĚV: (olizuje se) Slaďoučké podrážky aristokratů... Škoda, že všichni aristokraté nechodí jen na místa, pro ně patřičná... Ne všichni chodí jen po kobercích a parketách... někteří například bůhvíproč chodí na fotbal... co vidí aristokrat na fotbale? Taková plebejská hra. Tribuny jsou špinavé, zaplivané. Leckdy i poblité. A toalety na stadionech... no. Takové podrážky chutnají úplně jinak. Nearistokraticky.

IPPOLIT: Mladé, nové tělo? Aáá, rozběhnu se do polí a luk! Budu skákat jako mladý jelen! Užiju si slunce a vzduch! Moje společnost „Mládí a Zdraví“ je otevřená všem mladíkům od 16 do 25 let! Přijmu všechny zájemce! Ale jen mladé a krásné! A jen do 25 let!

GAŇA: (křičí) Řekl jsem vám – zleva brilianty, zprava – smaragdy! A ne naopak! Oslové! Přineste mi sobolí kožich! Je tady zima jako v hrobě... Proč se ta terasa nevytápí? (zaposlouchá se) Nahlas! Nahlas! Proč tak unyle pípají? Vy dobytci! Neházím vám fazole a hrách, ale brilianty a smaragdy! Roztáhněte svoje chřtány víc!

NASTASJA FILIPPOVNA: Napalm je samozřejmě drahá zábava. Kde ho má člověk pořád brát na všechny města. Jednodušší by bylo podpalovat petrolejem nebo mazutem. Ale petrolej strašně smrdí a mazut zase nadělá moc koptu... Uf! Zaplaťpámbu, že mám v kabině klimatizaci... (napije se vody, vyplivne ji) Jestli mi, ty svině, přineseš ještě jednou vodu bez ledu, tak tě pošlu s kyblíkem pro led až do hořícího Lisabonu! Táhni mi z cesty!

ROGOŽIN: Ne! Ne! Ne! Nemůžu šukat všechny najednou! Nejsem mašina! Odežeňte ty Arménky! Dneska jenom Holanďanky! Tak táhněte, vy sprostý čubky! Jděte!

VARJA: Sestry! Mé milé sestry! Prosím vás! Stoupejte po schodišti popořadě! Ničíte mi zábradlí! Co to děláte?! Stříbro není ocel, je křehké! Vzpamatujte se!

KNÍŽE: (kroutí se bolestí) Proč jsou děti tak nešikovné? Naučit se hrát na housle je přece tak snadné... na naší planetě je strašně málo nadaných dětí... (křičí) Nervěte ty struny, holomci! To vás učili vaši neschopní učitelé?! Struna není šňůra na prádlo a smyčec není klacek! Musí se dotýkat struny jemně, jemně... (křičí bolestí) Jemně! Jemně! Jemně!!

LEBEDĚV: (líže podrážky) Ne ne, aristokrati dneska nejsou, co bývali... ne všichni nosí luxusní obuv... (krká) Nemůžu žrát radioaktivní odpad... Městský skládky, splašky, vojenský záchodky, prosím, ale radioaktivní odpad?! Orgány mi začínají mutovat...

IPPOLIT: (houpe se na posilovacím trenažéru) Ve sportovních halách našeho spolku je vám k dispozici veškeré sportovní vybavení! Vaše svaly budou pružné a elastické! Na vaše tělo bude radost pohledět! Spolek „Mládí a Zdraví“! Od 16 do 25!

GAŇA: Došli mi brilianty! Kurva! Nemůžu přece házet samotný smaragdy! Ty jsou moc drahý! Rozbijte briliantový zdi! Házejte je po kouskách dolů, ale po malých! Je mi zima! Svině! Proč nekřičí! Oni snad stávkujou! Hajzlové! Chcete snad moji smrt?!

ROGOŽIN: Nestojí mi péro! Nestojí mi péro! Nestojí mi péro!

LEBEDĚV: (zvrací) Proč?... To je hnus...(zvrací)...tyhle radionukleidi...

ROGOŽIN: Nestojí mi, nestojí mi péro?! Mně?! Mně!

VARJA: Bůh potrestal zhýralce! Ale mně zničili schodiště! Zničili mi mé stříbrné schodiště!

KNÍŽE: Trhají mi struny! Aááá! Trhají mi nervy!!

IPPOLIT: Je dobré být mladý a zdravý! To vám nikdo nervy trhat nebude!

ROGOŽIN: Nestojí mi péro!

NASTASJA FILIPPOVNA: Péro je prkotina. Ale mně se ucpala tryska!

GAŇA: Svině! Sám nemůžu bourat zdi! Potřebuju nářadí! Podejte mi perlík!

ROGOŽIN: Nestojí mi péro! Ale proč?! Všechno jsem přece dělal správně! Musím oplodnit všechny ženy na světě! A zatím jsem stačil sotva na půlku Evropy! (vrhá se na kolena) Nastasjo Filippovno! Prosím tě! Pomož mi! Pomož mi!

NASTASJA FILIPPOVNA: Vypadni! Potřebuju francouzák 48 x 120! Má někdo klíč 48 x 120?!

VARJA: Opravte mi mé schodiště! Vždyť nemohu přijímat sestry! Kupí se pode mnou a natahují ke mně ruce!

LEBEDĚV: (zlostně blije) Sestry... řekni rovnou lesby... ...“Koráb Sesterské Lásky“ ... tos nemohla vymyslet líp...

IPPOLIT: (houpe se) Zdraví je v životě to nejdůležitější!

KNÍŽE: Už mi zpřetrhali půldruhýho miliónu strun! Aáá, utrhejte jim ruce! Utrhejte jim ty jejich hubený, poškrábaný ruce!

NASTASJA FILIPPOVNA: Francouzák! Kdo mi sežene francouzák?!

ROGOŽIN: Já ti seženu francouzák, když mi zvedneš ptáka! Prosím! Máš tak něžný ruce!

NASTASJA FILIPPOVNA: Vypadni! Řekni Varje!

ROGOŽIN: Varjo, prosím tě jako bratr!

VARJA: Schodiště! Schodiště! Moje schodiště!

KNÍŽE: Moje struny. Netrhejte mi struny!

GAŇA: (klidně, zchoulený zimou) Zacpěte hubu tý ufňukaný Harfě. Navrhuju poctivej byznys.

Všichni umlknou. Jen Ippolit se dál vášnivě houpe na trenažéru.

LEBEDĚV: (tiše zvrací) Jakej byznys?

GAŇA: Potřebuju nejnovější typ sbíječky. Nabízím jakejkoliv kousek z kterýkoliv zdi mýho zámku. A zdi mám postavený z diamantů.

NASTASJA FILIPPOVNA: Ale k čemu mi budou diamanty? Já potřebuju francouzák, abych opravila trysku!

LEBEDĚV: Na tovární skládce ti najdu klíč jakej budeš chtít. Ale já potřebuju, aby se zlikvidoval radioaktivní odpad. Abych ho nemusel žrát.

ROGOŽIN: Přemluvím všechny ženy na světě, aby nasraly na radioaktivní odpad! Zakreje ho spolehlivá vrstva hoven. Ale já potřebuju zvednout péro!

VARJA: Já ti péro zvednu. Věř mi, že to dokážu. Ale kdo opraví moje schodiště?

KNÍŽE: Já opravím cokoliv, jen když naučíte sirotky normálně hrát na housle!

IPPOLIT: (houpe se) V mým spolku „Mládí a Zdraví“ naučím děti všechno! Ale hlavně je naučím, aby si vážily mládí a chránily svý zdraví! Kultura zdravýho těla je velká věc! Když je tělo zdravý, osvojit si Stradivariho techniku hry na housle je brnkačka!

(Najednou se mu s podivným zvukem zpřetrhají svaly na těle) Co to je?

VARJA: To ti praskly svaly na tvým novým těle.

IPPOLIT: Proč?

GAŇA: Protože všechno nový se dřív nebo pozdějc rozbije.

IPPOLIT: Ale proč mě to nebolí?

KNÍŽE: Protože tvoje nervy už nejsou nervy, ale nítě z obchodu kupce Karaganova. Přesně těmahle nítěma přišívala šestiletá Soněčka Marmeladovová utrženou ručičku svojí panence. Bylo to ve čtvrtek večer, když napadl první sníh.

NASTASJA FILIPPOVNA: (ovívá se vějířem) Pojďte panstvo, dáme si šampaňský. Třeba nám bude líp.

Všichni pijí šampaňské.

NASTASJA FILIPPOVNA: A teď mi něco povězte.

KNÍŽE: A co třeba?

NASTASJA FILIPPOVNA: Něco z dětství, třeba.

M1: Bydleli jsme u konečný metra.

Ž2: To je u toho suchýho topolu s uřezanýma větvema?

M1: Jo.

M3: A u starýho cihlovýho hangáru s namalovanýma očima?

M1: Přesně tam.

M4: A na rohu je železná trubka, ze který pořád něco teče?

M1: Mhm, trubka!

Ž1: A z hospody to páchne močí?

M1: No jo!

M5: A kočky jsou tam všechny volezlý a zlý?

M1: Strašně!

M2: A soused z přízemí má elefantidu levý ruky?

M1: Elefantidu, jasně. Málokdy vycházel na ulici. Jenom ráno, na nákup. Vždycky schovával ruku pod sako. Přezdívali mu Joe Frazer, protože ten měl na levý ruce svůj slavnej hák. Občas jsme nakukovali oknem k němu do kuchyně. Seděl tam a pil mlíko. Pravou rukou. A levou měl položenou na stole. Byla velká a bílá jako housenka. Občas na nás to mlíko vychrstnul. Ráno jsem jezdil do školy. V metru byla špína a zábava. Běhalo tam hodně krys. Vždycky jsem si s sebou bral kus cihly. Když se mi podařilo zabít krysu, bylo ve škole všechno v pohodě a nevyvolali mně k tabuli. Za tu dobu, co jsem chodil do školy, jsem zabil 64 krys. Tenkrát jsem trefil vedle. Krysa byla hubená a vzteklá, jak babka z trafiky. Přerazil jsem jí páteř a ona se snažila odplazit na předních tlapkách. Podpatkem jsem jí rozdrtil lebku a nastoupil do metra. V metru byla spousta dělníků z továrny na boty a ze závodu na výrobu pneumatik. Kupili se na peróně a čekali na vlak. Pneumatikáři se jako obvykle hlasitě bavili a řehtali, obuvníci stáli mlčky jako mrtvoly. Vlaky jezdily často, ale se strašným hukotem. Když vlak přijížděl, taky jsem začínal hučet. Ne jako vlak, ale jako letadlo. Když metro zastavilo, všichni se hrnuli do vagónů. Já jsem vždycky nastupoval jako poslední. Mám rád, když můžu na každý zastávce rychle vyskočit, odplivnout si a přestoupit do jinýho vagónu. A tak projít celým vlakem. To se potom cestou nenudím. Ale tenkrát se pneumatikáři tak cpali, že mě div neporazili. Pneumatikáři se vždycky zběsile derou, hlasitě řehtají, v hospodách se perou a navzájem se mrzačí. Obuvníci právě naopak – mlčí, táhnou se jak mrtvoly, zato doma pijou, bijou ženy a věšej se. Jeden kamarád mi říkal, že to je všechno tím, že pneumatikáři dýchají gumu a obuvníci kůži. Guma povzbuzuje a kůže uklidňuje. Vtlačili mně do vagónu a přimáčkli k zavřeným dveřím. A to znamenalo, že na zastávce se ven nedostanu. Obrátil jsem se a začal nehtem škrábat barvu na dveřích. Chtěl jsem tam vyškrábat T. Rex. A vtom se mi stalo TOHLE. Někdo se ke mně zezadu přisunul, přitiskl mi rty na ucho a zašeptal: „Elfe, můj elfe“. A ten šepot byl jako sen. Pravou rukou mě vzal za ruku a levou mi vsunul do kalhot. Kdyby to byl nějakej dělník, křičel bych nebo bych mu jednu vrazil. Ale ten člověk nepáchnul jako dělník. Voněl něčím čistým a příjemným. Jako letadlo. Jeho ruce nebyly dělnický. Jednu ruku jsem viděl, držela mojí. Moje byla snědá, rozpraskaná a odřená, s okousanýma nehtama. Jeho ruka byla velká a bílá. Druhou ruku jsem cítil. Byla měkká a teplá. Dotkla se mýho ptáka a ten se hned postavil. A tak jsme jeli dál. On mi pořád šeptal: „Elfe, můj elfe“. A potom mi najednou horkým jazykem vjel do ucha. Okamžitě jsem se udělal do kalhot. Vlak zařval a zastavil. Všichni vystoupili z vagónu. A já stál u dveří a plakal. Potom ke mně přistoupila tlustá výpravčí a řekla: „Vystupovat“.

M2: A my jsme bydleli na kraji lesa.

M1: Tam, kde jsou balvany porostlý bílým mechem?

M2: No jo, tam.

Ž1: A kde v noci vržou borovice?

M2: Vržou.

M3: Kde jestřáb visí v teplým vzduchu?

M2: Ano.

M4: A na dubovým pařezu je vyřezaný znak Marsu?

M2: Je.

Ž2: A jíva u řeky vypadá jako hrbatá dívka?

M2: Přesně tak.

M5: A v předsíni stojí vycpaný medvěd s lucerničkou?

M2: Toho medvěda zabil můj nebožtík táta. Žili jsme s dědečkem. Ještě měl čeledína, děvečku a kuchařku. Dědeček byl lesní správce. Měl na starosti hajné. A ti hlídali les. Aby ho nevykáceli rolníci a aby dobře rostl. Dědeček rád hrával na harmonium a jezdil na lov. Na vzdálenější lovy se vydával s vysloužilým majorem a s místním velitelem. Lovili kance, laně a lišky. A na lovy po okolí bral mě. Do okolí se chodilo na tetřevy a na koroptve. Měli jsme tři lovecké psy – dva honící a jednoho irského setra, kterému se říkalo Dick. S Dickem byl problém – neuměl číhat. A byla to moje vina. Dicka přivezli v létě rok předtím. Tehdy jsem už dávno chodil na lov. Dědeček mi koupil jednohlavňovou „Berettu“. Nestřílel jsem špatně. Dědeček říkal, že ze mě bude skvělý lovec, když si vypěstuju VŮLI. Vůli jsem měl slabou. Když Dicka přivezli, byl ještě štěně. Dědeček měl tehdy hodně práce a každý den jezdil něco vyřizovat po lese. Nařídil mi, abych Dicka vycvičil na pernatou. Cvičil jsem ho na tetřevy a koroptve. Dick hledal výborně, ale dělal jednu chybu: nedokázal číhat na ptáka sedícího v trávě, ale rovnou se na něj vrhnul, vyplašil ho a pak za ním běžel a štěkal. Mohl jsem na něj křičet jak jsem chtěl, ale Dick tomu nerozuměl. Dědeček říkal, že mu musím nařezat, aby to pochopil. Ale já jsem ho nedovedl bít. Proto dědeček říkal, že mám slabou VŮLI. A tehdy v létě jsme se s dědou vydali na lov do okolí. Přešli jsme roklinu, obešli březový háj a Dick hned chytil stopu. Zpočátku jsem si myslel, že to budou tetřevi, ale dědeček mi ukázal malík a to znamenalo, že jsou to koroptve. Dick pracoval skvěle, stopa vedla podél keřů a brzy uhnula do žitného pole. Tetřevi by do žitného pole nikdy nezamířili – uvízli by mezi klasy. Ale koroptve jsou drobné a ty do žita šly. Žito bylo vysoké. Viděl jsem, jak se před námi míhá Dickova hlava. Najednou koroptve vyplašil, rozběhl se za nima a zaštěkal. Koroptve se vznesly ve tvaru vějíře. Vystřelili jsme a jedna sletěla. Vyrazili jsme k ní a vtom jsme uviděli Dicka. Ležel v žitě. Několik broků ho zasáhlo do hlavy. Dick se lehce chvěl a umíral. A dědeček řekl: „Tady vidíš, k čemu vede slabá VŮLE. Kdybys minulý léto Dickovi nařezal, nevběhnul by nám teď do rány. Sundej si kalhoty!“ Sundal jsem si kalhoty. „Lehni si na Dicka“. Lehl jsem si na Dicka. Dědeček odepnul z pušky řemen a nasekal mi. Nebil mně dlouho, ale zato silně. A já jsem ležel na teplém Dickovi a plakal.

Ž1: To já jsem bydlela ve velkém starém domě.

M1: Tam, kde je žluté vrzající schodiště?

Ž1: Tam.

M2: A mramorový krb, který se podobá plačícímu staříkovi?

Ž1: Přesně tak.

M3: A na stěnách visí otcovy architektonické výkresy?

Ž1: Visí.

Ž2: A v tvém pokoji stojí bronzový chlapec s jelenem?

Ž1: Ano.

M4: A ohromné hodiny v otcově pracovně bijou a chrčí, bijou a chrčí?

Ž1: Bijou a chrčí.

M5: A skla na verandě jsou různobarevná?

Ž1: Jsou různobarevná a ve tvaru listů. Z verandy je vidět kousek rybníku. A na ten kousek jsem každý den koukala skrz ta různobarevná skla. Nejvíc se mi líbilo, když byl rybník fialový. Přemýšlela jsem, jaké by to bylo vykoupat se ve fialovém rybníku. Nebo ho přeplavat a ocitnout se ve fialové zemi. Tam by bylo všechno fialové – dům, otec, kočka, matka i její bambusová hůlka. Tou hůlkou mě matka bila, když jsem „zlobila“. V noci jsem si ráda sahala mezi nohy. To je moc příjemné. Matka si jednou všimla, že to dělám. A nabila mi hůlkou přes prsty. Ale já jsem na sebe stejně sahala. A matka se mi každé ráno, když jsem se probudila, dívala do očí. Zjišťovala, jestli nemám kruhy pod očima. Když jsem měla, ptala se: „Zase jsi v noci zlobila?“ Došla si pro hůlku, vrátila se a bila mě přes prsty. Otec mě ani jednou neuhodil, ale nikdy se mě nezastal. Rýsoval si své projekty a často jezdil na stavby. Zůstávaly jsme s matkou samy. Měla jsem matku moc ráda, a když odešla, seděla jsem a dívala se na hodiny. A hodiny bily a chrčely, bily a chrčely. Nesnášela jsem čočkovou polívku a moc ráda jsem si sahala mezi nohy. A snila jsem o fialovém domě. Jednoho dne mě matka vzala k doktorovi. Prohlédl mne a řekl: to, co děláš, je moc špatné. Až vyrosteš, budeš z toho nemocná. Odpověděla jsem, že se mi ale strašně chce. On na to řekl – pokaždé, až se ti zase bude chtít, tak se dívej do stropu. A chtění přejde. V noci jsem zkusila koukat do stropu. Ale zachtělo se mi ještě víc než jindy a ruka mi sama vklouzla do kalhotek. Jednou jsem převrhla talíř s čočkovou polívkou. A matka mě zavřela do sklepa. Občas mě tam zavírala. Byla to kotelna. Stály v ní dva kotle – jeden náš a druhý souseda, který obýval druhou polovinu domu. Seděla jsem na krabici od konzerv a dívala se na naše dveře. Byly tam ještě jedny dveře - sousedovy. Vždycky byly zamčené. A najednou vrzly a pootevřely se. Vešla jsem a stoupala po schodech. Schody vedly k sousedovi do předsíně. Byl to také architekt. Dům koupili společně s tatínkem. Soused byl plešatý, brýlatý a dost nudný. Pokaždé když k nám přišel, mluvil o něčem nudném. Vešla jsem do předsíně a už jsem na něj chtěla zavolat, ale vtom jsem ho zahlédla v hale. Klečel na kolenou před nějakým zrzavým klukem. A na koberci ležely ženské šaty. Kluk se otočil k sousedovi zády a díval se z okna. A soused mu líbal ruce a opakoval: „Ty mi nevěříš? Copak mi nevěříš?“ Potom se soused rozplakal. Plakal tak usedavě, že mu spadly brýle. Plakal a objímal nohy zrzavého mladíka. A mladík se díval z okna. Potom soused popadl šaty, začal je trhat a křičet: „Přísahám! Přísahám! Přísahám!“ A mladík ho neochotně objal. Soused mu začal rozepínat džíny. Mladík se rozesmál. Vtom mu soused vrazil facku a zakřičel: „Jak dlouho mě chceš mučit, ty svině?!“ Mladík si rozepnul džíny a klekl si na kolena. Soused si stáhl kalhoty od pyžama. Pindík mu trčel jako hůlka. Strčil ji do zadku zrzavému klukovi a začal se komíhat a hekat. Potom zakřičel: „Dyť jsi mladej! Tak jak to, že máš prdel jak starej kaplan?! No tak, napni ji, napni prdel! Nemůžu šoustat do prázdna!“ Třásl se, klátil a křičel: „Nemůžu šoustat do prázdna! Nemůžu šoustat do prázdna!“ A zrzavý kluk mě uviděl v čínské váze a obrátil se. „Co tam děláš?“ – zeptal se. Soused se také otočil. Byl bílý jako těsto a bez brýlí. Hýbal svou bílou tváří a nic neviděl. I oči měl bílé. A já jsem se pokakala.

M3: Já jsem bydlel v ulici, kde bylo 82 domů.

M1: V domě s 66 balkónama?

M3: Přesně tak.

M2: Tam, kde je 42 bytů?

M3: Ano.

M4: A 125 nájemníků?

M3: 123, dva už umřeli.

Ž1: V bytě číslo 35?

M3: 35.

Ž2: Se třema zámkama na dveřích?

M3: No jo.

M5: A od tvých dveří to bylo do školy 2512 kroků?

M3: 2512 to bylo ve všední den. A v neděli, když jsem školu obcházel, to bylo 2590. Počítání jsem si oblíbil poté, co jsem v šesti letech prodělal obrnu. Není to komplikovaná nemoc. Prostě se mi zvýšila teplota a ochrnula mi levá polovina těla. Vůbec jsem ji necítil. Okamžitě mě odvezli do nemocnice. Na noc mě přivazovali k posteli, abych si ve spánku nelehl na levý bok. To bych si totiž mohl zablokovat nějaké důležité žíly a mít z toho gangrénu. V noci jsem přivázaný spal a ve dne ležel a počítal. Počítal jsem věci, rohy věcí, sklady na prostěradlech, mouchy, drobky, parkety, injekce, které mi dávali. Počítal jsem velmi rychle. Za půl roku jsem se uzdravil a začal chodit. Na levou nohu jsem dostal zvláštní botu. Měla tlustou podrážku, protože levá noha byla trochu kratší než pravá a byla posetá modrýma žilkama, jako by mi z ní stáhli kůži. Tuhle botu jsem nosil pořád, za každého počasí. V létě se mi v ní noha potila. Byla od potu úplně mokrá. Naučil jsem se za chůze hlasitě luskat zpocenýma prstama. Hlasitě luskat. Kolemjdoucí nechápali, co je to za zvuk. A ohlíželi se po mně. Když mi bylo čtrnáct, poslali mě rodiče na letní sportovní tábor. Abych zesílil. Hrál jsem dobře šachy. A na táboře jsem celou dobu nosil dlouhé kalhoty. Nikdy ne šortky. Tu nohu jsem nikomu neukazoval. Jednou jsem seděl na záchodě a kakal. Kalhoty jsem měl úplně stažené. Potom přišel kluk z druhého oddílu a začal kakat nalevo ode mě. Uviděl moji nohu a řekl: „Ty jo! Modrá noha!“ Utřel jsem si zadek, vstal a natáhl kalhoty. A on hlasitě kakal a pořád opakoval: „Modrá noha. Modrá noha“. Večer jsme s druhým oddílem hráli ping-pong. Když mě ten kluk uviděl, vykřikl: „Hele, Modrá noha je tady!“ Šel jsem k němu a řekl: „Buď zticha“. A on: „Co je?“ Řekl jsem mu: „Prosím tě, buď zticha“. A on řekl: „Proč?“ Já na to: „Dám ti švýcarskej vojenskej nůž“. A on: „Lžeš“. Řekl jsem: „Když to nikomu nepovíš“. A on řekl: „Dobře“. A tak jsem mu dal otcův nůž. Na táboře jsem strávil dva měsíce. Za tu dobu kluk dostal tričko s Elvisem, plnící pero, odznak s bombardérem B-52, osmnáct cigaret, 21 žvýkaček a 42 makových housek. A v den odjezdu mi ten kluk namazal výkalama na mou žlutou tašku: MODRÁ NOHA.

Ž2: A já jsem bydlela ve velké vile u dědečka.

Ž1: Tam, kde je cesta k jezeru a loděnice?

Ž2: Ano.

M1: A kde je palmová alej?

Ž2: Tam!

M3: A kde je zahradník s koňským obličejem, krátkýma nohama a dlouhýma rukama?

Ž2: Přesně!

M3: A kde je zahrada s broskvoňema?

Ž2: Ano.

M4: A kde je tlustá služebná a hubený kuchař?

Ž2: Hubený jako tříska!

M5: A kde je sbírka brouků, kterou dědeček nasbíral před válkou?

Ž2: No, začal sbírat brouky před válkou, dokud byl ještě obyčejný major. A když válka skončila, byl už generálem. Teď je v jeho sbírce 532 brouků. Když jsem byla malá, nechápala jsem jednu věc – proč jsou ti brouci mrtví? A přitom jsou tak krásní! Můj dědeček nebyl obyčejný generál. Byl Pýchou Národa. Proslavil se svým pověstným Tankovým průlomem. A ten průlom vešel do učebnic. Když dědeček odešel do výslužby, přicházeli k němu do vily různí lidé, aby mu řekli, jak si ho váží. I já jsem měla dědečka ráda a vážila jsem si ho. A vždycky jsem mu pomáhala. On se mnou chodil na procházky, hrál si se mnou a četl mi knížky pro děti. Potom dědeček ochrnul. Stalo se to nečekaně. Seděl na zahradě v lehátku a leštil jablko. A najednou zasípal a zaškubal sebou. Uložili ho do ložnice. A tam proležel tři roky. Až do smrti. Nemohl se hýbat ani mluvit. Mohl jen koukat, jíst, pít, čůrat a kakat. A chrčet. Byl strašně legrační, jak tam tak ležel. Když nebyli rodiče doma, chodila jsem si s dědečkem hrát. Zpočátku jsem ho šimrala. Ale on nebyl lechtivý. Potom jsem mu ucpávala nosní dírky. A on dýchal pusou jako ryba. Potom jsem zvedala deku a sahala mu na pindíka. Pindík vypadal jako žába. Dědeček koulel očima, potil se a chrčel. Potom jsem vymyslela jinou hru. Vzala jsem plácačku na vyklepávání peřin a kousek cukru. Švihala jsem dědečka plácačkou po břiše a rozkazovala: „Nahlas! Nahlas!“ A když dědeček zachrčel, dala jsem mu do pusy kousek cukru. Před rodičema a před ošetřovatelkou koulel očima mým směrem a chrčel. Ale oni mu nerozuměli. A já jsem pokračovala ve svých hrách. Přicházela jsem ze školy, naobědvala se a potom řekla ošetřovatelce, že chci dědečkovi předčítat. Ošetřovatelka odešla, já jsem vešla k dědečkovi a zavřela za sebou dveře. Hned začínal chrčet a koulet očima. Vzala jsem si plácačku, cukr a hrála si s ním. Potom si zvyknul a dělal všechno tak jak jsem chtěla: chrčel kdy jsem chtěla a cucal cukr. Občas jsem ho krmila místo ošetřovatelky. Skoro vždycky plakal. Jedl a plakal. Když umřel, taky jsem plakala. Pohřbili ho vedle předsedy vlády. Vojáci vystřelili tři salvy tak ohlušující, že mi zalehly obě uši.

M4: A já jsem neměl ani dědečka, ani babičku, ani tátu.

Ž1: Měl jsi jenom mámu?

M4: Mámu.

M1: Byla spíš menší?

M4: Menší.

Ž2: Měla světlé vlnité vlasy?

M4: Světlé vlnité vlasy.

M2: A brýle z průhledné umělé hmoty?

M4: Ano.

M3: A mateřské znaménko na levé tváři?

M4: Přesně tak.

M5: A zlatý prsten na levém prsteníčku?

M4: Ten prsten si občas sundavala. A potom si ho zase brala. Nevím proč. Moje máma byla moc hodná. Nikdy mě netrestala. A všechno mi prominula. Pracovala jako zdravotní sestra. Ale plat nám nestačil. Po práci si přivydělávala injekcema. Píchala injekce starým nemocným lidem. Chodila domů vždycky v osm večer. To jsem si obvykle hrál s dětma na dvoře. A když jsem jí uviděl, běžel jsem k ní a skočil jí okolo krku. Měla čisťounké ruce, voněly lihem od injekcí. Říkávala: „Tak to vidíš, motýlek přiletěl domů“. Jmenovali jsme se Schmetterlingovi. Přestože to bylo německé příjmení, máma tvrdila, že nemá ani kapku německé krve. Potom se vysprchovala, dala si sklenku koňaku a vařila večeři. Při vaření si vždycky pískala. Potom jsme večeřeli a já jsem vyprávěl, co bylo ve škole. Říkala mi jen jedno: „Postarej se, aby si mě tam nechtěli pozvat “. A tak jsem se staral.

Někdy za maminkou chodili muži. Bývalo to v neděli. Máma mi řekla: „Jdi se proběhnout ven.“ A já se probíhal celý den. Když jsem se vrátil domů, byla máma trochu opilá. Ale jinak pila málo. Sousedi ji neměli rádi, protože se s nikým nebavila. Ale já jsem na sousedy kašlal. Jednou v noci začal hořet protější dům. Byla to strašlivá záře. Máma stála u okna a dívala se. A já jsem se hodně bál. Hodně. Řekl jsem mámě: „Mami, já mám strach“. Lehla si ke mně do postele. Celý jsem se třásl. Máma mě začala hladit a uklidňovat. Nikdy jsem požár neviděl. Bylo takové světlo, jako by náš pokoj hořel a houpal se. A pod okny lidé křičeli a běhali. Třásl jsem se a oddechoval. Přitiskl jsem se k mámě a hned jsem jí tam sáhnul. Máma mě objala a hladila. A tak jsme leželi, dokud jsem neusnul. Další noc jsem sám přišel k mámě do postele a řekl: „Mami, já mám strach“. A odechoval jsem. Přitiskl jsem se k ní a hned jsem jí tam sáhnul. A usnul. Chodil jsem k ní do postele každou noc. A potom poslali naši třídu na rok do Anglie na školní výměnu. Rok jsem strávil v anglické škole. Naučil jsem se dobře anglicky. A psal jsem mámě dopisy. I ona mi psala, ale ne moc často. Když jsem se vrátil, lehl jsem si k ní hned první noc do postele. Přitiskl jsem se k mámě, nesáhnul jsem jí tam, ale začal jsem ji líbat a řekl jsem: „Maminko moje, já tě chci za ženu“. Ona řekla: „Z tebe je úplnej mužskej“. Položila mě na sebe a pomohla mi. Vnikl jsem do mámy a byla mojí ženou. A tak jsme to dělali každou noc. Bylo mi tak krásně, že mi někdy i tekly slzy. A máma mi je olizovala jazykem a šeptala: „My jsme hříšníci“. Potom dostala máma zánět slepého střeva a odvezli ji do stejné nemocnice, ve které pracovala jako zdravotní sestra. Při operaci ji nakazili žloutenkou. Máma umřela za sedum měsíců a třináct dní. A mně dali do internátu. Vždycky, když jsem viděl motýly, vzpomínal jsem na mámu. Začal jsem motýly sbírat a schraňovat je v krabičce od bonbónů. „Schmetterling – lovec motýlů,“ posmívali se mi. Ale krabičky se nikdo nedotknul. Po závěrečném večírku jsem se vyspal s jednou holkou. Potom jsem krabičku spálil a šel pracovat do továrny na konzervy.

M5: To my s bráchou jsme neměli ani mámu, ani tátu, ani babičku, ani dědečka.

Ž1: Táta padnul na frontě?

M5: Mhm.

Ž2: Babička zemřela v prvním roce blokády?

M5: Ano.

M1: Dědečka zabila bomba?

M5: Bomba.

M2: Máma zemřela na tyfus?

M5: V městské nemocnici č.8.

M3: A vy s bratrem jste zůstali sami?

M5: Sami.

M4: Byli jste dvojčata?

M5: Ano. Byli jsme si hodně podobní. Vždycky si nás pletli a dělali si z nás legraci, že jsme zajíci. Měli jsme totiž oba malou bradu a velké zuby. A skutečně jsme se hodně podobali zajícům. Když přišel druhý rok blokády a máma umřela, začali jsme hlady umírat taky. Hryzali jsme všechno, co nám přišlo pod ruku: hadry, třísky, boty, chodili jsme na smetiště. Ale smetiště už byly vybraný. V našem městě žily tři milióny lidí a všichni chtěli jíst. A nepřítel nás obklíčil, abychom všichni pomřeli. A taky bychom umřeli zimou, nebýt Ryby. Vzal nás do svojí party. Byl to zločinec a dezertér. Poslali ho z vězení do trestní roty, ale on utekl. V partě byli ještě dva dezertéři, Rybova stará a inženýr. Naše parta žila ve sklepě zbořeného domu. Měli jsme tam dvoje kamna a sporák. Dělali jsme řízky z mrtvol a Rybova stará je ve městě vyměňovala za chleba. Tvrdila, že pracuje v bufetu městského stranického výboru. A že jsou to koňské a králičí řízky, a že je jedí pracovníci městského výboru. Brzo ráno nás Ryba budil a posílal pro mrtvý zadky. On sám se bál vycházet ze sklepa. Vzali jsme si školní tašky a vyrazili hledat mrtvoly. Zima byla obzvlášť tuhá. Lidé byli vymrzlí a sotva chodili. Často umírali přímo na ulici. A právě takovým jsme s bratrem řezali zadky. Já jsem měl nůž a bratr pilu. Pokud byla mrtvola čerstvá, uřízl jsem zadek nožem. Když už byla zmrzlá, upiloval bratr maso pilou. Dali jsme si do batohu každý půlku a šli hledat další mrtvolu. Ryba nám stanovil normu – dva zadky denně. Bez dvou zadků jsme se nevraceli. Jenom jednou nás vyplašili, a to jsme přinesli jeden a půl. Ryba nás seřezal. Od té doby nám celá parta říkala Jedenapůlzadku. A jednou jsme přitáhli zadků pět. Sotva jsme do sklepa došli. V noci se v našem sklepě pracovalo: ze zadků se dělaly řízky. Maso namleli v masomlýnku, přidali kaseinový klíh, aby se řízky nerozpadaly, osolili, opepřili a smažili na strojním oleji. Řízky vypadaly krásně. Ráno se Rybova stará vypravila řízky měnit a k večeru se vracela s chlebem a tabákem. Všichni jedli chleba a pili horkou vodu a potom se kouřilo až se z toho všem dělalo blbě. A jednou šel bratr do vedlejšího domu pro jehlu a už se nevrátil. Nevím, kam se mohl podít. Hledal jsem ho tři měsíce. Potom blokádu prolomili. A pro mně si do města přijel můj strejda. Bratr už se nenašel. Občas se mi zdá sen: bratr mi ukazuje jehlu a říká: „V týhle jehle je 512 zadků. Neumřeme“. Potom mě píchne jehlou a já se probudím.

Všichni ztuhnou v neforemných pózách.

Vejde Dealer a Chemik.

DEALER: No vidíš. Zase to samý. Potřetí.

CHEMIK: (přistoupí, pozorně si je prohlíží, strčí do M1, M1 padá; strčí do Ž1, Ž1 padá) Ano.

DEALER: Potřetí. Tobě to nestačí? Chceš to zkoušet počtvrtý? Akorát že to už nám nezůstanou žádný klienti.

CHEMIK: Stačí. (zapaluje si) Jak říká můj šéf – experimentální fáze skončila. Nyní je možné s jistotou konstatovat, že neředěný Dostojevskij má smrtelné účinky.

DEALER: A co s tím?

CHEMIK: Musí se ředit.

DEALER: Čím?

CHEMIK: (zamyslí se) No... zkusíme to Stephenem Kingem. A uvidíme.

KONEC

V textu byly užity úryvky z českého překladu románu F. M. Dostojevského Idiot od Terezy Silbernáglové. Odeon, Praha 1968.





Vytisknout článek

 
Sponzor serveru
Sponzor serveru
Tomáš Glanc: Ruská kultura 2000–2008
ilustrační obrázek (autor D. Prigov)
Existuje Putinova kulturní politika? Každý režim vytváří určité prostředí, a to se projevuje i v kultuře. Zároveň na rozdíl od sovětské centralizace a stranických usnesení není tento vliv v současnosti zdaleka tak artikulovaný a přehledný a jeho charakteristika svádí k povrchnostem a zjednodušením. více >>
Dvojnásobný prodej zahraničních značek aut
Nejprodávanější auto v Rusku - Zdroj: www.ford.ru
Prodej automobilů neruských značek stoupl za posledního půl roku o 48 % v porovnání se stejným obdobím v minulém roce. Celkem se od ledna do května 2008 prodalo v RF 855 472 aut. Jak uvedly finanční noviny RBK Daily, jen za květen se zvýšil prodej o 42 % na 200 079 automobilů.  více >>
© ruskodnes.cz - všechna práva vyhrazena  |  kontakt: redakce@ruskodnes.cz