ISSN 1802-4211 - Činnost serveru byla ukončena 3. 9. 2008, server již není aktualizován.
24. 3. 2019 | 12:04:46
Politika
Kultura
Zprávy
Knižní novinky
Speciály
RuskoDnes.cz
Vyhledávání v článcích

Speciál: Americko-ruské vztahy: výzvy pro novou administrativu
V. Putin a G. Bush (Moskva, 20006) - Zdroj: www.kremlin.ru
Rok 1807 bývá považován za začátek diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi.(i) Je to rok, kdy bylo Rusku nabídnuto, aby vyslalo svého ministra jako zástupce země do Spojených států. O dva roky později bylo zastoupení obou zemí reciproční a prvním... více >>
 

SPECIÁL: Islám v Ruské federaci

Speciály - 18. 5. 2007 - V současné Ruské federaci žije více muslimů než v kterékoliv evropské zemi a jejich podíl ve společnosti narůstá. Podle sčítání lidu z roku 2002 tvoří muslimové 10 % (14,5 mil.) z celkových 143 milionů obyvatel RF. Některé politické i náboženské elity tvrdí, že skutečné číslo se pohybuje mezi 20–23 miliony.

Jedna z mešit v Sankt Petěrburgu - Zdroj: Wikipedia.com

Jedna z mešit v Sankt Petěrburgu - Zdroj: Wikipedia.com

“V Rusku žije 20 milionů muslimů, a proto je naše země do určité míry součástí islámského světa.”

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, 2005 (1)

Úvod

Nejpočetnější skupiny představují Tataři (zhruba 3 mil.), Baškirové (1,6 mil.), Dagestánci, Čečeni, Ingušové aj. Podle různých údajů navíc v Rusku žije na 1,5 mil. Ázerů, milion Kazachů a několik stovek tisíc Uzbeků, Tádžiků a Kyrgyzů, kteří zde pracují (legálně i ilegálně). To vede některé analytiky k tvrzení, že Rusko se v průběhu 21. století stane zemí s muslimskou většinou. Paul Goble, poradce bývalého ministra zahraničí USA Jamese Bakera pro sovětské národnostní problémy a záležitosti Pobaltí, v únoru 2006 prohlásil: „Během našeho života se Ruská federace, za předpokladu neměnnosti hranic, stane muslimskou zemí. Bude se skládat z muslimské většiny a ještě předtím bude mít rostoucí počet muslimů hluboký dopad na ruskou zahraniční politiku.“ (zde) Ruský odborník na islám Alexej Malašenko v roce 2005 uvedl, že neočekává, že by se Rusko stalo „během několika let muslimskou společností, ačkoliv možná za půlstoletí uvidíme něco velmi překvapivého“ (zde).

Byť neexistuje všeruská muslimská umma (muslimská náboženská obec) či komunita, jsou muslimové rozděleni do dvou hlavních bloků. První z nich, třebaže územně spíše amorfní, se nachází ve vlastním Rusku (Povolží a Ural, tj. regiony Tatarstán, Baškortostán, Udmurtsko, Čuvašsko, Marij El a oblasti kolem Uljanovsku, Samary, Astrachaně, Permu, Nižního Novgorodu, Jekatěrinburgu a Sibiře). V Moskvě žije podle různých odhadů na 1,5–2 miliony muslimů, což ji staví na místo metropole s největší koncentrací muslimů v Evropě (zde). Další muslimskou oblastí je severní Kavkaz s celkovým počtem 4,5 milionu trvale žijících muslimů. Oba tyto regiony jsou rozděleny vnitřními etnickými rozdíly, jsou soběstačné z hlediska kulturní a religiózní tradice a soustředěné na vlastní problémy, včetně vztahů s centrální vládou.

Rozpad SSSR

Po rozpadu SSSR v roce 1991 se ve všech postsovětských republikách (včetně Ruska) odehrál proces náboženského obrození. Velký počet Rusů se obrátil na pravoslavnou víru, byť se mnohdy jednalo spíše o módní záležitost. To se týkalo především politických elit, bývalých komunistů, kteří začali navštěvovat náboženské obřady. V Rusku kromě toho byly otevřeny tisíce nových mešit, vybudoval se systém náboženského vzdělávání a přehodnotily vztahy s muslimskými zeměmi. Význam náboženství v životě ruských muslimů během posledních desetiletí výrazně vzrostl. Tento fenomén se často označuje jako islámská obroda (zde).

Muslimská náboženská vzdělávací síť se skládá z více než stovky islámských vysokých škol a madras. V roce 2000 bylo v Ruské federaci přes 7 000 mešit (více než v Egyptě se 75 miliony obyvatel), 3 098 registrovaných muslimských komunit a 114 muslimských vzdělávacích institucí (2). Nicméně islámská obroda neuspěla ve sjednocení ruských muslimů do jedné ummy či komunity věřících. Po roce 1991 nevzniklo v Rusku jedno autoritativní muslimské centrum, a to z těchto důvodů: nízká vzdělanost muslimských duchovních vůdců; skutečnost, že muslimská populace je roztříštěná a rozmístěna ve velmi širokém prostoru a rozdělena etnickou loajalitou; toužebné přání kontrolovat tok peněz ze států Perského zálivu na stavbu mešit, vzdělání a další náboženské účely. Spory v mnoha případech vyústily v otevřenou animozitu mezi nejvyššími vůdci. V dubnu 1996 vytvořily hlavy několika duchovních výborů Radu ruských muftíů, přičemž vliv Rady od té doby narůstal a její předseda Ravil Gajnutdinov byl uznán muslimskými elitami i Kremlem za vedoucí religiózní postavu, která disponuje kooperativními vztahy s Putinovým vedením a podporuje jeho politiku proti Čečensku.

Muslimské komunity v Tatarstánu, Povolží, na jižním Uralu, Sibiři a v Moskvě mají podobnou historii a obecně následují liberální směr islámu známý jako chanáfismus (jedna z teologických škol sunny, charakterizovaná tolerancí vůči nevěřícím, jež zároveň umožňuje ustoupit od některých pravidel sunny, pokud nejsou v souladu s místními zákony a nařízeními). Od počátku 90. let jsou vztahy mezi různými islámskými institucemi charakterizovány jak snahami o integraci, tak napětím mezi určitými vůdci. Mešity ve vnitrozemských regionech a republikách se nestaly centry politické opozice, ačkoliv se v některých případech zformovaly malé radikální kruhy. Ruští muslimové mimo severní Kavkaz se nevěnují novým náboženským trendům jako vahhábismus (s chanáfismem nekompatibilní radikální větev islámského učení, která vznikla koncem 18. stol. v Saúdské Arábii a je pojmenována po Muhammadu ibn Abd al-Vahhábovi, jenž hlásal radikální očistu islámu od všech cizorodých prvků). V Tatarstánu se muslimské elity zabývaly reformou a vedle směru nazývaného „euroislám“ (představovaný poradcem prezidenta Republiky Tatarstán Rafaelem Chakimovem), který zastává myšlenku slučitelnosti islámu s moderním světem, akceptuje politický a náboženský pluralismus a vyhýbá se násilné formě boje, se prakticky jako synonymum užívá termín neo-džadidismus (džadidismus je jednou z umírněných forem sunnitského islámu, jež hrála významnou roli v intelektuálním životě Tatarů na přelomu 19. a 20. století). Nutno dodat, že hlavní náboženští představitelé preferují spíše diskuzi o náboženských a všedních záležitostech než o politice (zde).

Islám v Rusku

Ruští odborníci prezentují odlišné názory na roli islámu ve vnitrozemském Rusku. Podle Alexeje Malašenka (profesor Moskevského státního institutu mezinárodních vztahů) nebyli ruští muslimové (s výjimkou Kavkazu) ovlivněni radikálním proudem islámu, vahhábismem (zde). V oblasti Povolží a Uralu se radikální trendy nerozšířily a nerozvinuly se v regulérní ideologické či politické hnutí. Mezi příčiny se obecně počítá nekompatibilita vahhábismu s tradičním chanáfismem i obecná religiózní apatie zděděná ze sovětské éry. Významnou, ale nikoliv rozhodující překážkou byla rovněž opozice místního sunnitského kléru a dohled ruských speciálních služeb (zde). Přístupy muslimů z centrálního Ruska, Povolží a Sibiře se projevují esenciálně pragmaticky a muslimští lídři a významní ruští odborníci (až na několik výjimek) odmítají možnost nebezpečných trendů v islámu ve vnitřním Rusku. Podle A. Prazauskase z univerzity v litevském Kaunasu není ale situace natolik idylická, jak by se na první pohled mohlo zdát. V současnosti existují buňky radikálních džamá’atů (v nejširším smyslu slova se jedná o malé lokální muslimské komunity organizované na základní úrovni ke sdílení duchovních aktivit) prakticky ve všech větších ruských městech. Síť je nejrozvinutější v regionech severního Kavkazu a rovněž v několika oblastech Povolží, nejen v Tatarstánu a Baškortostánu, ale i v převážně ruských provinciích jako Uljanovsk, Penza, Volgograd a Astrachaň (zde). Obecně mají tyto skupiny limitované členství, např. džamá’at v Uljanovsku má kolem 80 členů, většinou Rusů, Čuvašů a Mordvinů, kteří konvertovali k islámu. Během krátké doby se ovšem tato skupina transformovala (podobně jako mnoho ostatních) v obyčejný kriminální gang (zde). Podle různých odhadů byl systém džamá’atů na podzim 2004 schopen mobilizovat přes 10 000 extremistických bojovníků, přičemž asi 4 000 z nich pocházejí z regionů kolem Volhy a z centrálního Ruska (zde). Středoasijské režimy (zejména režim uzbeckého prezidenta Islama Karimova) v poslední době mnohem energičtěji zasahují proti militantním islamistům, což ovlivnilo imigraci do Ruska v tom smyslu, že aktivní islamističtí extremisté utíkají před perzekucí a radikalizují umírněné muslimy v regionech, do nichž přicházejí, tj. nejčastěji evropská část Ruska a Ural (zde).

Jako jeden z důvodů muslimského radikalismu Prazauskas uvádí absenci jakéhokoliv dialogu mezi fundamentalisty a oficiálním muslimským establishmentem. Oficiální muslimští lídři disponují omezenými kontakty s běžnými věřícími, zapojují se do bojů o moc a fondy, proklamují se za věrné stoupence „ruského muslimského patriotismu“ a „tradičního euroasijského islámu“, vystavujíce tak veřejně na odiv politickou servilitu režimu (zde). V Tatarstánu a ostatních regionech členové extremistické organizace Hizb ut-Tahrír (Strana islámského osvobození, aktivní ve Ferghanském údolí ve Střední Asii, v Rusku zakázaná) usilují o vybudování silných pozic v mešitách (3). Někteří z nich byli sice zatčeni, ale vynesené rozsudky byly mírné. Od počátku 90. let stovky mladých Tatarů studovaly na muslimských institutech v arabských zemích a přijaly fundamentalistickou ideologii (včetně vahhábismu). Mnozí se dokonce přidali k čečenskému ozbrojenému odporu, přesto však vysoce postavení úředníci a náboženské autority Tatarstánu odmítají existenci nebezpečí islámského extremismu (zde). Dalším důvodem pro potenciální růst islámského radikalismu je participace Ruska na straně USA ve válce proti globálnímu terorismu. Antiamerikanismus byl po několik generací jedním z hlavních rysů sovětské propagandy a dodnes je (nejen) mezi ruskými muslimy značně populární. Nejvyšší soud Ruska v únoru 2003 zakázal 15 radikálních muslimských organizací, z nichž většina byla aktivních v Čečensku a sousedních republikách severního Kavkazu. Napříkad ve vnitřních ruských regionech se jednalo o Hizb ut-Tahrír, Džamá’at-e Islámí (Islámská skupina) v Baškortostánu, Džamí’at al-Isláh al-Idžtimá’í (Společnost pro sociální reformu) v Moskvě. Většina členů těchto skupin odešla do ilegality (zde).

Muslimské republiky v Povolží byly od pádu komunismu působištěm lokálních autoritativních vůdců – Šajmijeva v Tatarstánu, Rachimova v Baškortostánu – a veřejné mínění se přísně vyhrazovalo proti změnám v Gruzii a na Ukrajině. Na oslavě výročí tisíce let od založení tatarstánského hlavního města Kazaně v srpnu 2005 byli Juščenko a Saakašvili přivítáni rozhněvanými pokřiky „Jděte domů!“ (zde). Protestní hnutí stavějící se proti semifeudální vládě místních elit věrných Kremlu jsou velmi slabě organizována, neboť možnosti pro politickou mobilizaci na etnické či regionální bázi ve skutečnosti neexistují od chvíle, kdy byl v roce 2001 přijat a schválen federální Zákon o politických stranách, jenž uznává pouze strany mající své regionální organizace ve více než polovině z 89 teritoriálních jednotek federace (zde). Okouzlení „umírněným“ či „reformním“ islámem ve vnitřních regionech tedy ignoruje skutečnost, že chybí právní výstupy pro politickou nespokojenost a artikulaci požadavků specifických muslimských komunit.

Kavkaz

Téma islámu na Kavkaze je detailně probíráno, analyzováno a zkoumáno v početných publikacích, takže se této problematiky dotkne tento článek jen velmi stručně. V kontrastu s umírněnými trendy islámu v centrálním Rusku a na Sibiři se na severním Kavkaze objevila fundamentalistická a radikální hnutí a ačkoliv znovuzrození islámu v tomto regionu sledovalo stejné linie jako ve zbytku Ruska, islám se nevyhnul politizaci pod konstantním nátlakem, zapříčiněným dvěma faktory – válkou v Čečensku a dopadem modernizace a kulturní asimilace muslimských komunit v regionu, jež byla mnohem slabší než v urbanizovaných krajích centrálního Ruska a Sibiře. Rozdělení v regionu rovněž produkuje intenzivní antagonismus mezi místní súfickou variantou islámu (mystická odnož umírněného islámu, v Evropě populární především v Bosně a Hercegovině) a radikálním vahhábismem importovaným ze Středního východu.

Nejislamizovanější republikou severního Kavkazu je Dagestán, kde islám hraje v politickém dění značnou roli, a právě v této oblasti našly fundamentalistické, islamistické ideje – tzv. Islámská alternativa – svou nejhlasitější podporu. Dagestán byl domovem několika prominentních ideologů islámského fundamentalismu, mezi něž patří např. Ahmedkadi Achtajev – na počátku 90. let emír Islámské strany obrody a šejk Bagautdin (Kebedov), spojenec Šamila Basajeva (zde). Odhaduje se, že počet vahhábistů v Dagestánu v průběhu posledních let osciluje mezi čtyřmi až deseti tisíci (zde).

Nebezpečný trend pro etnicky ruskou většinu představuje islamizace etnických Rusů a radikalizace těchto nově konvertovaných muslimů. Doposud se počty konvertitů oficiálně odhadují na 10–30 tisíc, zatímco představitelé moskevské hlavní mešity nedávno prohlásili, že jen od ledna do září 2004 přijalo islám na 12 tisíc etnických Rusů, přičemž 75 % z nich tvořily dívky ve věku 17–21 let (zde). První veřejná etnicky ruská muslimská organizace Přímá cesta (Prjamoj puť) pod vedením bývalého pravoslavného kněze Aliho Polosina byla založena v roce 2000. V roce 2004 byla založena Národní organizace ruských muslimů (Nacionalnaja organizacija russkich musulmanov – NORM) a udává 2 500 členů. NORM kritizuje Polosinovu organizaci za přílišnou umírněnost a vyhýbání se politické participaci. Toto číslo je sice v porovnání s oficiálním počtem 14,5 milionu muslimů velmi nízké, ale není zanedbatelné, jelikož konvertité jsou osobami nejaktivnějšími a nejambicióznějšími a vidí v islámu prostředek sociálního vzestupu. Etnicky ruští konvertité postrádají vlastní lokální islámskou tradici a jsou mnohem snáze indoktrinováni radikálním islámem než členové tradičních muslimských komunit. Není náhodou, že se etnicky ruští muslimové jako první stali sebevražednými atentátníky proti ruským ozbrojeným silám v Čečensku v létě 2000. Pro sebevražedné atentáty dokonce v roce 2003 Basajevův člověk v moskevské hlavní mešitě rekrutoval několik ruských dívek z Moskvy (zde).

Důležitým souvisejícím trendem je růst islamofobie, způsobený domácím i globálním vývojem. Útoky na muslimy ze Střední Asie a Kavkazu se staly běžným jevem. Mnoho Rusů věří, že všechny teroristické činy na světě páchají muslimové čistě z náboženských důvodů (zde). Za hlavní příčiny rostoucí xenofobie se považuje obava z demografických trendů. Podle různých předpovědí klesne ruská populace ze současných 143 milionů na 100 či dokonce 80 milionů, a to zejména kvůli klesající natalitě mezi Rusy. Ruští nemuslimové se stále více obávají islámu, zatímco ruští muslimové stále více nedůvěřují politickým elitám a autoritám (zde).

Závěr

V současnosti neexistuje v ruské politice významnější muslimská lobby, což se ovšem může změnit v souvislosti s populačním růstem muslimů a obzvláště v případě, že muslimové nabudou přesvědčení, že současné ruské elity jim zabraňují v získávání vedoucích pozic. Pokud se Rusko postupem času více islamizuje, můžeme podle M. Smithe očekávat i změnu v zahranční politice. Rusko se sympatiemi vzhlíží k mnoha aspektům protiteroristické politiky USA a Vladimír Putin dlouho před zářím 2001 upozornil, že Rusko je zapojeno do boje na obranu Evropy před militantním islámem. (Pokusy blokovat potenciální růst mocenského vlivu muslimů by podle Smithe mohly vyústit v rozvoj militantnějších hnutí, obzvláště mezi mládeží. Ačkoliv v Tatarstánu existují militantní skupiny, jejich dopad je minimální. Nekonal se žádný 7. červenec (jako ve Velké Británii) a muslimská mládež pravděpodobně nehodlá napodobovat chování francouzské muslimské mládeže z října a listopadu 2005, kdy v několika francouzských městech propukly prudké pouliční nepokoje. Navíc se výzva jednoho z muslimských lídrů Talgata Tadžuddina k džihádu proti USA nesetkala s odezvou. Tento klid by se ale mohl změnit v případě zablokování muslimských aspirací. Populační trendy mohou vyústit ve větší aktivitu muslimského vedení, které zatím zastává vůči Kremlu loajální postoje. Tatarstán i Baškortostán představují nejdůležitější regiony produkující ropu a politické vedení nepřátelské k federálnímu centru či artikulující rozsáhlejší požadavky na ekonomickou a politickou autonomii by představovalo vážnou hrozbu pro soudržnost federace (zde).

Nárůst muslimské populace bude pravděpodobně příčinou nepřátelštějších postojů zbytku ruského obyvatelstva, mezi nímž existuje odvěká nevraživost vůči „černým“ („čornyje ljudi“, tj. neetničtí Rusové). K zintenzivnění existující averze může dojít v případě rostoucích obav z marginalizace etnicky ruského obyvatelstva. Podle tohoto scénáře by se ruský militantní nacionalismus (typu Ruské národní jednoty) mohl stát vlivnou politickou silou a násilnou formou se pokoušet o zvrácení potenciální islamizace ruské společnosti"> (zde).

Použité zdroje:

Islam, identičnosť i politika v postsovetskom prostranstve, Kazanskij federalist, No 1(13), zima 2005, Kazaň.

Malashenko, A.(2006): The situation inside Russia, Bitter Lemons International, April 06, 2006, Edition 13, Vol. 4.

Malašenko, A. (2006): Islam i politika v Rossiji, Pro et Contra – Žurnal rossijskoj vnutrenněj i vněšněj politiki, č. 5–6 (34) 2006, str. 76–95.

Prazauskas, A. (2005): Russia and Islam, Vytautas Magnus University, Kaunas, Lithuania.

Smith, M. A. (2006): Islam in the Russian Federation, Defence Academy of the United Kingdom, Conflict Studies Research Centre, Russian Series 06/53, November 2006.

Yunosova, A.: Islam between the Volga River and the Ural Mountains, CA&CC Press.

Martin Laryš (Martin.Lruskodnes.cz)

Vytisknout článek

 
Sponzor serveru
Sponzor serveru
Tomáš Glanc: Ruská kultura 2000–2008
ilustrační obrázek (autor D. Prigov)
Existuje Putinova kulturní politika? Každý režim vytváří určité prostředí, a to se projevuje i v kultuře. Zároveň na rozdíl od sovětské centralizace a stranických usnesení není tento vliv v současnosti zdaleka tak artikulovaný a přehledný a jeho charakteristika svádí k povrchnostem a zjednodušením. více >>
Dvojnásobný prodej zahraničních značek aut
Nejprodávanější auto v Rusku - Zdroj: www.ford.ru
Prodej automobilů neruských značek stoupl za posledního půl roku o 48 % v porovnání se stejným obdobím v minulém roce. Celkem se od ledna do května 2008 prodalo v RF 855 472 aut. Jak uvedly finanční noviny RBK Daily, jen za květen se zvýšil prodej o 42 % na 200 079 automobilů.  více >>
© ruskodnes.cz - všechna práva vyhrazena  |  kontakt: redakce@ruskodnes.cz