ISSN 1802-4211 - Činnost serveru byla ukončena 3. 9. 2008, server již není aktualizován.
24. 8. 2019 | 11:19:20
Politika
Kultura
Zprávy
Knižní novinky
Speciály
RuskoDnes.cz
Vyhledávání v článcích

Speciál: Americko-ruské vztahy: výzvy pro novou administrativu
V. Putin a G. Bush (Moskva, 20006) - Zdroj: www.kremlin.ru
Rok 1807 bývá považován za začátek diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi.(i) Je to rok, kdy bylo Rusku nabídnuto, aby vyslalo svého ministra jako zástupce země do Spojených států. O dva roky později bylo zastoupení obou zemí reciproční a prvním... více >>
 

Návrat Oskara Rabina

Kultura - 11. 6. 2007 - Představitelům ruského nonkonformního umění 60. až 80. let 20. století se po téměř dvaceti letech pomalu dostává veřejného uznání také doma v Rusku. Ačkoli přízvisko „klasikové" bylo některým z nich přiznáno záhy po rozpadu Sovětského svazu, kdy neoficiální kultura začala živelně pronikat z podzemí na povrch, první výstavy zaštítěné ústředními ruskými galeriemi se začínají konat teprve v posledních letech. Západní galerie a soukromí sběratelé tak nakonec přece jen mohou slavnostně opustit svou pečovatelskou roli.

O. Rabin: Barák, 1963 - Zdroj: RuskoDnes.cz

O. Rabin: Barák, 1963 - Zdroj: RuskoDnes.cz

Jako symbolický konec tohoto poručnictví nad ruským výtvarným undergroundem lze chápat dražbu, která proběhla letošního 15. února v londýnské aukční síni Sotheby’s. Pod poněkud zavádějícím názvem dražby – Moderní a současné ruské umění – se skrývala díla malířů ruské abstrakce, konceptualistů, představitelů soc-artu a dalších, jež spojovala osobitá podzemní existence v Sovětském svazu druhé poloviny 20. století. Sto šestnáct obrazů od autorů jako Oskar Rabin, Lidija Mastěrkovová, Vladimír Němuchin, Erik Bulatov, Oleg Vasiljev, Francisko Infante, Vagrič Bachčaňan, Leonid Sokov a řady dalších bylo vydraženo za celkovou sumu přesahující dva a půl milionu liber. Ruské umění se touto oklikou kupodivu znovu vrací na svou domovinu, kde mezitím dospělo nové publikum, pro něž už je ona smutná epocha jen neškodnou historií.

Zdaleka nejen pro toto „nové oko“ bylo od loňského podzimu uspořádáno hned několik velkých retrospektivních výstav, na něž se čekalo vlastně již od dob perestrojky – retrospektiva Erika Bulatova v Treťjakovské galerii na Krymském valu, retrospektiva Franciska Infanteho v Moskevském muzeu současného umění, kde také o několik týdnů později proběhla výstava Viktora Pivovarova, jenž si svou moskevskou premiéru odbyl již před třemi lety. Zatím poslední z této řady je výstava rodiny Rabinových v Muzeu soukromých sbírek – pobočce Puškinova státního muzea výtvarných umění. Zahájena byla 27. března a trvala do 20. května.

Výstava obrazů Oskara Rabina (1928) měla být ve zmíněné řadě logicky na prvním místě a v optimálním případě měla proběhnout na samém počátku 90. let. Některé Rabinovy obrazy, jež po autorově emigraci zůstaly u jeho přátel v Sovětském svazu, se tak tehdy objevovaly alespoň na malých putovních výstavách spojených s večery věnovanými tzv. lianozovské škole – neformální skupině básníků a výtvarníků, kteří se koncem padesátých let a začátkem let šedesátých scházeli na okraji Moskvy v obci Lianozovo. Rabina je možné nazvat jejím organizátorem: právě dveře jeho bytu v jednom z dlouhých jednopatrových dřevěných baráků, postavených za války v osadě Lianozovo, se každou neděli otevíraly zájemcům o výtvarné umění a poezii. Byt se tak proměňoval v malou galerii neoficiálního umění. Tehdy to bylo po dlouhé době první takové svobodné místo. Jádro lianozovské skupiny tvořila malířská rodina Kropivnických (Jevgenij Kropivnickij a jeho žena Olga Potapovová, jejich děti Lev a Valentina), do níž se Rabin přiženil, a čtveřice básníků – Genrich Sapgir, Igor Cholin, Vsevolod Někrasov a Jan Satunovskij. Periferní osada Lianozovo nebyla jen kulturním centrem přelomu 50. a 60. let, stala se také ústředním námětem a hlavním aktérem Rabinových obrazů té doby. Tehdejší Lianozovo, které se mezitím stalo panelákovou součástí rostoucí Moskvy, už pro dnešního diváka zřejmě zůstane totožné se scenériemi, které zachytil Rabin. Potemnělá krajina, v níž se zřetelně rýsují tlusté černé linie ohraničující polorozpadlé střechy a křivé domy vzájemně propojené spletitou sítí elektrického vedení. Jen tu a tam černotou probleskne ostře oranžové světlo pouliční lampy či okna, v němž se ještě svítí. Jindy tuto temnotu prozáří dva nepatrné smaragdy kočičích očí. Kdosi o Rabinových obrazech prohlásil, že jsou jen velmi málo malebné. Snad proto, že ve své soustředěnosti na tehdejší realitu ani malebnými být nemohly. A přece v nich dříme osobitá poetika jedné moskevské periferie žijící komunální hašteřivostí. Rabin ji v nich doslova nahromadil, jako by se skrývaly v oné hutné vrstvě pastózně nanesené barvy. Někdy zlomky této reality – pověstné krabičky od sardinek, noviny Pravda umaštěné od slanečka či etikety od levné vodky – sebral přímo na ulici a připevnil je k obrazu. Jako většina lianozovských autorů měl v sobě i Rabin něco ze zvláštního druhu dokumentaristy, který se pokouší navždy pozastavit daný okamžik a udržet ho v paměti.

V Sovětském svazu Rabin oficiálně vystavoval jen jednou, a to v roce 1957, u příležitosti VI. Světového festivalu mládeže, který byl pociťován jako průlomový okamžik nastoupivšího období tání. Následující výstavy se již odehrávaly v podzemí. Další pokusy o vystoupení na povrch byly smeteny stejně jako proslulá „buldozerová“ výstava, kterou Rabin spoluorganizoval a která se konala v roce 1974 na moskevské periferii, na planině v Beljajevu, kde se právě budovala nová sídliště. Bezprostředně po vernisáži dne 15. září 1974 byla tato výstava pod širým nebem buldozery srovnána se zemí. Na tuto událost, po níž řada umělců nakonec opustila Sovětský svaz, vzpomíná básník a sběratel neoficiálního umění Alexandr Glezer: „Tři buldozery se rozjely proti umělcům. Najely na Rabina a ten na buldozeru uvízl. Buldozer jel a Rabin visel se skrčenýma nohama.“

Když v roce 1978 Rabin odjel se svou ženou Valentinou Kropivnickou a synem Alexandrem Rabinem na zájezd do Francie, nebylo mu již dovoleno se vrátit – prezidium Nejvyššího sovětu SSSR ho na základě speciálního usnesení zbavilo sovětského občanství. Rabina i s jeho rodinou adoptovala Francie. Po pádu sovětské totality do své rodné země zavítal jen jednou a nový ruský pas získal teprve v loňském roce.

Na výstavě v moskevském Muzeu soukromých sbírek má divák možnost spatřit nejen Rabinovy emblematické obrazy z šedesátých let, ale také jeho současnou tvorbu, kresby a grafiky jeho ženy Valentiny Kropivnické (1924) a jejich syna Alexandra Rabina (1951–1994).

Zatímco Oskar Rabin se snažil fixovat bezprostřední realitu a její předmětný svět, Valentina Kropivnickaja se vždy obracela k jeho snové nebo dokonce pohádkové straně. Hlavními hrdiny jejích pečlivě prokreslených obrazů snového světa, zachyceného v tlumených pastelových barvách, jsou zvláštní postavy, jacísi kentauři naopak. Kropivnickaja jim říká zvěř – jsou to bytosti s měkkými lidskými těly s vypouklými břichy a s hlavou připomínající koňskou. Tyto bytosti s hlavou svěšenou smutkem procházejí světem, který je zarostlý popínavými rostlinami a z něhož ční věže dřevěných pravoslavných kostelů. Jako by se jednalo o ilustrace ke knize pohádek, které nebyly napsány a které se odvíjejí pouze v obraze, v jakémsi pomyslném ideálním světě.

Také obrazy Alexandra Rabina, syna manželů Rabinových, který se ještě v Rusku stihl zúčastnit několika neoficiálních výstav a podílet se na organizaci „buldozerové“ výstavy, jsou cele obráceny do snového světa zahaleného zelenohnědou mlhou. Z tohoto oparu prosvítají pokřivené hrázděné domy či jakési kůlny ledabyle sbité z prken. Teritorium, na němž se nacházejí, je však nejasné. Jen divák si začíná být jist, kde stojí – na tenoulinké hranici kýče, a spíše za ní.

Stejné rozpaky pak vyvolává i tvorba Oskara Rabina z posledních let. První pařížské obrazy zkrátka jen vystřídaly zobrazovanou realitu, respektive reálie daného kraje – na místě etikety od vodky je přilepena etiketa francouzského stolního vína, na místě plechové krabičky od sardinek dřevěná krabička od kozího sýra, místo PravdyLe Monde... Až v obrazech posledních let jako by se Rabin snažil vrátit k reáliím své domoviny. Namísto každodenního života se však do nich nastěhovala jakási nostalgie nedobrovolného emigranta. Ta má být triumfálně přemožena v obraze parafrázujícím a doplňujícím jeho proslulý Pas z roku 1978, na němž celou plochu obrazu zakrývá pečlivě vyvedená stránka z Rabinova sovětského pasu, za níž prosvítají baráky. V nové variantě tohoto obrazu, tentokrát z roku 2006, vedle sebe v řadě leží Rabinovo ruské vízum, jeho francouzská identifikační karta a nakonec dobytý ruský pas s monumentálním dvouhlavým zlatým orlem. Jako by nyní ony slanečky, mastné noviny, kůrky chleba, nedopalky cigaret či stakany vodky vystřídala právě oficiální státní symbolika spojená s neméně státním pravoslavím.

„Rabin v Moskvě!“ hlásí plakáty tu a tam rozvěšené po hlavním městě. Po shlédnutí výstavy je člověku jasné, že Rabin měl být v Moskvě dávno – třeba už jen proto, aby se mohl vyhnout oné podivně pokořené nostalgii.

Alena Machoninová

Vytisknout článek

 
Sponzor serveru
Sponzor serveru
Tomáš Glanc: Ruská kultura 2000–2008
ilustrační obrázek (autor D. Prigov)
Existuje Putinova kulturní politika? Každý režim vytváří určité prostředí, a to se projevuje i v kultuře. Zároveň na rozdíl od sovětské centralizace a stranických usnesení není tento vliv v současnosti zdaleka tak artikulovaný a přehledný a jeho charakteristika svádí k povrchnostem a zjednodušením. více >>
Dvojnásobný prodej zahraničních značek aut
Nejprodávanější auto v Rusku - Zdroj: www.ford.ru
Prodej automobilů neruských značek stoupl za posledního půl roku o 48 % v porovnání se stejným obdobím v minulém roce. Celkem se od ledna do května 2008 prodalo v RF 855 472 aut. Jak uvedly finanční noviny RBK Daily, jen za květen se zvýšil prodej o 42 % na 200 079 automobilů.  více >>
© ruskodnes.cz - všechna práva vyhrazena  |  kontakt: redakce@ruskodnes.cz