Zemřel Dmitrij Prigov, básník, který se nebál smrti

Kultura - 20. 7. 2007 - Čtvrtek 19. července se pro několik set přátel a ctitelů Dmitrije Alexandroviče Prigova, jednoho z nejvýznamnějších současných ruských básníků, stal dnem smutku a posledního rozloučení s autorem, který 16. července podlehl po týdenním boji v moskevském kardiologickém centru následkům těžkého infarktu.

D.Prigov: Pjatoje něbo (Páté nebe), 1995, fragment - Zdroj: www.krokingallery.com

Obřady začaly dopoledne v kostele Svjatitělja Nikolaja v Tolmačach. V tomto slavném pravoslavném chrámu při Treťjakovské galerii se ruská veřejnost loučila už s nejedním významným umělcem – v Prigovově případě šlo i o odkaz na skutečnost, že se ve své tvorbě nevěnoval jen poezii, která bezesporu představuje hlavní pole jeho umělecké působnosti, nýbrž významně byl přítomen i na poli výtvarného umění. Jeho reflexe amerického pop-artu ze 70. let patří k základním artefaktům sbírek Treťjakovské galerie z tohoto období. Warholovu plechovku polévky tehdy Prigov překódoval tabulkami s vysvětlujícími texty, slovo pro něj bylo určující i ve výtvarném projevu, ať už šlo o grafické výjevy zaznamenané na podkladě sovětských novin nebo o performance, při kterých se texty často přetvářely v ojedinělé zvukové kompozice.

V rozhovoru pro BBC Prigov nedávno charakterizoval své vystupování v žánru performance jako protikladné ke svému takříkajíc občanskému chování, které se vyznačovalo tolerantní pozorností a vnímavým zájmem o názory druhých. „Pro performance píšu zvláštní texty, které zpravidla inscenuji ve spolupráci s hudebníky. Je to jakýsi meditativně extatický způsob existence. Z toho možná vznikl mýtus o mém znepokojivém chování. Nemyslím si ale, že bych v normálním životě byl nějak odporný, hrubý a choval se nepříčetně. Naopak, jsem dost tichý a klidný, nerad narušuji veřejný pořádek. Myslet si, že jsem stejně divný jako moje performance, je totéž jako mě identifikovat s mým hrdinou milicionářem.“

Nepříčetnost Prigovových uměleckých gest skutečně nevycházela z jeho osobních postojů – ty byly založeny na evropsky orientovaném rozhledu v estetice i filozofii, na absolutní pracovní kázni, přátelské otevřenosti v osobní komunikaci a na spolehlivosti – Prigov všude chodil včas, držel slovo, odpovídal na dopisy a vyznačoval se zdrženlivou zdvořilostí. V západní Evropě a USA s ním spolupracovaly řady galerií a univerzit, Prigov se obzvlášť během 90. let (předtím v SSSR vůbec nepublikoval) stal autorem s velkou mezinárodní zkušeností.

Letos na jaře Prigov na moskevské výstavě nazvané Věřím, věnované možnostem optimismu v současném umění, vystavil patrně největší objekt své umělecké kariéry: obrovské rypadlo zahalené do černé tkaniny, z nějž trčí jen ozubená lopata. Své dílo nazval Podzemní hadi se plíží blíž k člověku – a optimismus sám spatřoval v tom, že ve své zahalenosti působí netvor méně agresivně.

Největší významem zůstává bezpochyby z Prigovovy tvorby jeho poezie – napsal tisíce básní velmi odlišného charakteru i úrovně, ale celkově jeho poetický projekt zůstane podle všeho v dějinách kultury jako zásadní orientační bod pro kontext druhé poloviny 20. století. Prigov operoval se svým autorstvím – důvtipně přepisoval heroickou sovětskou poezii a její ideologická klišé, zkoumal ve svém díle roli boha ruské literatury Alexandra Sergejeviče Puškina i poetiku neznámých básníků z ruské provincie – rozpracovával nejrůznější kulturní strategie, ale „image“ pro něj nebyla jen hra a legrace – sám k tomu před časem řekl v interview pro literárně filozofický časopis Topos:

„Projekt je zkrátka určitý způsob práce. A při práci na projektu a jeho konkrétním materiálu jsou přítomné tytéž prvky tvorby jako v jakékoliv jiné činnosti. Je to jen práce s jinými prvky a na jiné úrovni (přičemž úrovní se tu nemíní kvalita). Mnohým kritikům chybí optika nezbytná ke čtení konceptuálních děl. Připomíná to situaci s realisty, kteří na obrazech impresionistů nenacházeli žádoucí kresbu a kompozici a tvrdili, že cílem nešťastných impresionistů je zničit všechno svaté a zřetelné.“

Loučení s Prigovem pokračovalo 19. července odpoledne pravoslavným pohřbem na Donském hřbitově – toto exkluzivní místo posledního odpočinku v areálu známého kláštera v centru Moskvy Prigovovi přátelé dojednali s všemocnými úřady teprve vpředvečer smutečních obřadů – tři pravoslavní kněží, zpěvy a modlitby několika set blízkých provázely pak rituál spuštění rakve do hrobu. Odpoledne začaly vzpomínkové akce v literárním klubu Bilingva, pokračující až do pozdních nočních hodin, další večery se plánují na následující dny.

Nemám strach ze smrti, jmenoval se článek o Prigovovi v Lidových novinách ze září 2004. Končil citátem: „Nemám se smrtí zkušenosti, protože jsem téměř nikdy nic nepohřbíval, protože jsem nikdy nebyl k ničemu nějak silně připoután, s ničím jsem se nějak pevně neidentifikoval. Jsou to pro mě spirituální abstraktní otázky, které se netýkají osobního prožitku smrti. Nemám strach ze smrti, který by souvisel s obavou, že něco nestihnu nebo nedokončím. A existenciální strach ze smrti, jaký popisovali Tolstoj nebo Kafka, mně není vlastní.

Prigov věděl, co říká. Své dílo dokončil, ačkoliv se dožil jen necelých 67 let. Jeho osobní vitalita od nynějška bude vyzařovat právě skrze artefakty, které stihl vytvořit – včetně posledního románu, který dokončil krátce před smrtí.

Související články

Tomáš Glanc (redakceruskodnes.cz)

Vytisknout článek