ISSN 1802-4211 - Činnost serveru byla ukončena 3. 9. 2008, server již není aktualizován.
6. 4. 2020 | 16:01:08
Politika
Kultura
Zprávy
Knižní novinky
Speciály
RuskoDnes.cz
Vyhledávání v článcích

Speciál: Americko-ruské vztahy: výzvy pro novou administrativu
V. Putin a G. Bush (Moskva, 20006) - Zdroj: www.kremlin.ru
Rok 1807 bývá považován za začátek diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi.(i) Je to rok, kdy bylo Rusku nabídnuto, aby vyslalo svého ministra jako zástupce země do Spojených států. O dva roky později bylo zastoupení obou zemí reciproční a prvním... více >>
 

Vždyť žurnalistika a literatura jsou naším osudem!

Kultura - 30. 7. 2007 - Poněkud zjednodušeně řečeno, byla ruská literatura druhé poloviny 20. století rozdělena do několika táborů, jejichž odlišnosti se nezakládaly pouze na uměleckých postulátech, ale především na vztahu k tehdejší politické situaci. Na jedné straně stála domácí literatura rozpadající se na oficiální a neoficiální, tj. podzemní či nonkonformní, na straně druhé literatura psaná za hranicemi Sovětského svazu, literatura emigrační, již přes všechny rozdíly spojoval odpor k sovětské moci. Právě její součástí se na konci sedmdesátých let stal také Sergej Dovlatov (1941–1990), který opustil sovětské Rusko v tzv. třetí emigrační vlně v srpnu roku 1978.

S. Dovlatov (autor M. Belomlinskij) - Zdroj: www.josephbrodsky.org

S. Dovlatov (autor M. Belomlinskij) - Zdroj: www.josephbrodsky.org

V New Yorku

Dovlatov se se svou rodinou usídlil v New Yorku, kde vstoupil do světa ruských emigrantů, o němž Petr Vajl ve stati Ze života nových Američanů říká: „Celkově byla emigrace monolitem, který se vyrovnal tomu sovětskému, jen měla opačné znaménko.“

První dvě vlny ruských emigrantů, tzv. bílá emigrace, která Rusko opustila po Říjnové revoluci a občanské válce, a emigrace poválečná, tedy ti, kdo za stahující se železnou oponou zůstali v průběhu druhé světové války či přijeli po ní, si svým způsobem monopolizovala právo na slovo psané v ruském jazyce. Každá z těchto vln si v sobě nesla kousek toho, co již bylo její minulostí na území, které bylo v danou chvíli proměněno v sovětské impérium. Třetí vlna sedmdesátých a osmdesátých let, alespoň tak, jak ji představuje tvorba Sergeje Dovlatova, již netoužila po návratu k carismu a nemohla ani bojovat proti sovětskému systému jako celku, neboť ji tvořili „sovětští lidé“, kteří se narodili a vyrůstali v Sovětském svazu. O této nové generaci přistěhovalců píše Dovlatov v knize Něvidimaja gazeta (Neviditelné noviny, 1984) ve stylizovaném otevřeném dopise šéfredaktorovi časopisu Nové ruské slovo (Novoje russkoje slovo), který byl tribunou předchozích přistěhovaleckých vln: „Nenávidíme neplodné ideologické vyvolávání duchů. Rozesmívají nás infantilní projekty reorganizace totalitní společnosti. Bavíme se iluzemi náboženské obrody. Pochopili jsme jednu výjimečně podstatnou věc. Sovětští lídři nejsou mimozemšťany. Nejsou přistěhovalci z kosmu. A sovětská moc není tatarsko-mongolským jhem. Žije v každém z nás. V našich zvycích a zálibách. V našich sympatiích a antipatiích. V našem vědomí i v naší duši. Sovětská moc, to jsme my.“ Dovlatov se pochopitelně pro tento odpor k jakémukoli ideologizování pustil do postupné destrukce zmíněného monolitu, vytvářeného staršími emigranty, kteří, řečeno Dovlatovovými slovy, „nevěděli, že staré Rusko zahynulo.“ Stejně jako v Leningradě, kde začínal psát, se jeho nástrojem, jímž tento monolit pomalu zdolával, stalo slovo, živá každodenní řeč, zachycená v těch nejběžnějších situacích.

Dovlatov spolu s několika přáteli založil časopis Novyj amerikaněc (Nový Američan), který se stal protiváhou kostnatějícímu Novému ruskému slovu. Podstatné bylo, jak říká Alexandr Genis, to, že „Nový Američan, aniž by řekl něco nového, mluvil jinak“. Dovlatov do něj psal pravidelné úvodníky, které se zakládaly na témže principu jako jeho literární tvorba, neboť i v ní Dovlatov zůstává novinářem se všemi přednostmi i nedostatky publicistického stylu.

Lágr

Dovlatov ve svých knihách nikdy nevystupuje v roli soudce, nehodnotí důkazní materiál, neváží pro a proti sovětské moci nebo nekompromisnosti světa za jejími hranicemi. Dovlatov je vnímavým pozorovatelem a posluchačem, precizním zapisovatelem, komentujícím spatřené a uslyšené. Dovlatov je dokumentaristou, nikoli však pečlivým kronikářem své doby, který by se ze všech sil snažil o naprostou objektivitu a ověřitelnost jím zaznamenaných faktů. Dovlatov je rovněž vypravěčem, který své příhody neustále přibarvuje, až přestává být jasné, nakolik zůstávají totožné autorská postava Sergej Dovlatov a její reálný předobraz. Pro čtení jeho textů je však tato skutečnost naprosto zanedbatelná, nevydá-li se náhodou čtenář cestou povrchního biografismu. Nevystupují z nich konkrétní lidé, ačkoli mnohdy není příliš těžké rozpoznat, kdo mohl posloužit jako vzor pro tu kterou literární postavu, daleko spíše se v nich objevují jasné kontury doby jejich vzniku, doby viděné pozornýma očima soustředěnýma na zdánlivě nepodstatné detaily. Snad proto, že Dovlatov si je vědom prostého faktu, že „bažíme po dokonalosti – a všude kolem nás triumfuje banalita“. A ačkoli jsou tato slova převzata z Dovlatovovy knihy Zona (Lágr, 1982, česky 1998), platí pro celou jeho tvorbu, neboť Dovlatov striktně odmítá jakékoli schematizované, černobílé vidění skutečnosti. Lágr, v němž se Dovlatov ocitl v situaci pro dějiny ruské literatury zcela nečekané, v roli dozorce, vykonávajícího tam na počátku šedesátých let povinnou vojenskou službu, je pro Dovlatova týmž prostorem, jako to, co se nachází za jeho plotem s ostnatým drátem. Dovlatov se v tomto textu nepouští do sporu s takovými autoritami lágrové literatury, jakými již v době publikování Lágru byli Alexandr Solženicyn či Varlam Šalamov, spíše k nim přidává výsledek svého pozorování, jímž je poodkrytí mechanismů všeobecné sovětské nesvobody, která v jisté míře platila všude, nehledě na ploty, ostnaté dráty či strážní věže. Nakonec i tady se Dovlatov snaží soustředit na to, co je mu nejvlastnější, od čeho se jako literát či žurnalista není s to vzdálit – tedy jazyk. „Lágrový život ale má i svou krásu. S černou barvou tady nevystačíme. Podle mého názoru je jednou z jeho nejskvělejších ozdob jazyk. V lágrové realitě se zákony jazykovědy uplatnit nedají. Protože lágrová řeč není prostředkem komunikace. Je nefunkční. (...) A vůbec – jazyk tu není prostředkem, ale cílem. (...) Člověk má pocit, že muklové každodenním verbálním materiálem šetří. Jinak je lágrová mluva jevem vyloženě tvůrčím, venkoncem estetickým, umělecky neutilitárním. (...) Lágrový jazyk je hravý, výtvarně květnatý, ornamentální a někdy až švihácký. (...) Lágrový monolog je definitivní divadelní představení. Je to něco jako jarmark, zářivý, vyzývavý a svobodný tvůrčí akt.“ Ačkoli proti tomuto tvrzení stojí slova Varlama Šalamova: „... naše city jsou přece mnohem bohatší než myšlenky – bezkrevný jazyk vězně nevysloví všechno, co je v duši. City také blednou a slábnou, ale mnohem později než lidská řeč, než jazyk.“ Rozdíl obou výpovědí však nespočívá ani tak v protikladnosti postavení jejich autorů v lágrovém světě, jako v tom, čím jsou zaujati. Pro Dovlatova je podstatná bohatost dané slovní zásoby, nikoli obsah jednotlivých slov jako pro Šalamova, kterému jazyk i nadále zůstal nástrojem vyjadřování. Pro Dovlatova byl i lágr osobitou pozorovatelnou, nepřeberným skladištěm slovesného materiálu, jímž jsou živeny jeho povídky i novinové sloupky. A jakákoli následující životní situace byla podobným skladem, z něhož Dovlatov pečlivě vybíral.

Kufr

V tomto smyslu je příznačný název jeho novely Čemodan (Kufr, 1986, česky 1999) – jediný kufr, do něhož autor poskládal celý předemigrační život. Byla to právě tato próza, kterou si Dovlatov získal domácí ruskou scénu, protože, ač žil za oceánem, zůstal „sovětským člověkem“ v jeho každodennosti. Jako by poslechl slova z možná nikdy neexistujícího dopisu, který cituje v Neviditelných novinách: „Ještě jednou ti říkám, nezapomínej na nás. Je nás mnoho a jsme živí. Zabíjejí nás, ale my žijeme a píšeme básně. V této hrůze, v tomto pekle se nepoznáváme podle jmen. Jak – to už je naše věc.“ Jako by si Dovlatov s sebou do zámoří v onom jediném kufru přivezl sovětskou všednodennost ve zhuštěné podobě, všechno to, co bylo nezbytné proměnit v literaturu. A Dovlatov se na tomto místě držel požadavku avantgardy počátku dvacátého století, požadavku na proměnu života v umění. Protože, jak sám píše: „... žurnalistika a literatura jsou naším osudem!“

Mezititulky jsou redakční.

Související články:

Profil spisovatele Sergeje Dovlatova

Alena Machoninová (redakceruskodnes.cz)

Vytisknout článek

 
Sponzor serveru
Sponzor serveru
Tomáš Glanc: Ruská kultura 2000–2008
ilustrační obrázek (autor D. Prigov)
Existuje Putinova kulturní politika? Každý režim vytváří určité prostředí, a to se projevuje i v kultuře. Zároveň na rozdíl od sovětské centralizace a stranických usnesení není tento vliv v současnosti zdaleka tak artikulovaný a přehledný a jeho charakteristika svádí k povrchnostem a zjednodušením. více >>
Dvojnásobný prodej zahraničních značek aut
Nejprodávanější auto v Rusku - Zdroj: www.ford.ru
Prodej automobilů neruských značek stoupl za posledního půl roku o 48 % v porovnání se stejným obdobím v minulém roce. Celkem se od ledna do května 2008 prodalo v RF 855 472 aut. Jak uvedly finanční noviny RBK Daily, jen za květen se zvýšil prodej o 42 % na 200 079 automobilů.  více >>
© ruskodnes.cz - všechna práva vyhrazena  |  kontakt: redakce@ruskodnes.cz