Susan Sontagová: 1926... Pasternak, Cvetajevová, Rilke

Kultura - 28. 1. 2008 - Esej je součástí výše recenzované knihy At the Same Time: Essays & Speeches americké spisovatelky a kritičky Susan Sontagové. K literatuře, a nejen ruské, měla autorka velmi blízký vztah: „Literatura jako projekt mě k sobě přitáhla nejdříve jako čtenáře, pak jako spisovatele. Je to prodloužení mého porozumění ostatním sférám, jiným snům, světům a územím."

Co se děje v roce 1926, v době, kdy si tito tři básníci navzájem píší?

12. května zazní poprvé Šostakovičova Symfonie č. 1 f-moll v podání Leningradské filharmonie. Skladateli je devatenáct let.

10. června jde postarší katalánský architekt Antonio Gaudí cestou jako každý den ze stavby katedrály Sagrada Família v Barceloně do kostela ve stejné čtvrti na večerní mši, když ho srazí tramvaj. Leží tam na ulici bez zájmu kolemjdoucích (protože se říká, že ho nikdo nepoznal) a umírá.

6. srpna Gertruda Ederlová, devatenáctiletá Američanka plave z Cap Gris-Nez ve Francii do Kingsdownu v Anglii, a to za čtrnáct hodin a třicet jedna minut. Stává se tak první ženou, která přeplavala Lamanšský průliv, první ženou, která konkuruje ve významné sportovní disciplíně nejlepším mužským rekordmanům.

23. srpna umírá v newyorské nemocnici herecký idol Rudolph Valentino na endokarditidu a sepsi.

3. září je v Berlíně slavnostně otevřena vysílací věž z oceli (Funkturm), vysoká 138 metrů, s restaurací a vyhlídkovou plošinou.

Některé knihy: druhý díl Hitlerova Mein Kampfu, White Buildings Harta Crana, Medvídek Pú A. A. Milna, Tret’ja fabrika Viktora Šklovského, Pařížský venkovan Louise Aragona, The Plumed Serpent D. H. Lawrence, Hemingwayovo I slunce vychází, Vražda Rogera Ackroyda Agathy Christie, Sedm sloupů moudrosti T. E. Lawrence.

Několik filmů: Metropolis Fritze Langa, Matka Vsevoloda Pudovkina, Nana Jeana Renoira, Beau Geste Herberta Brenona.

Dvě hry: Muž jako muž Bertolta Brechta a Orphée Jeana Cocteaua.

6. prosince přijíždí Walter Benjamin na dvouměsíční návštěvu Moskvy. S šestatřicetiletým Borisem Pasternakem se nesetkává.

Pasternak se s Marinou Cvetajevovou neviděl již čtyři roky. Od doby, kdy v roce 1922 opustila Rusko, stali se nejváženějšími účastníky vzájemných rozmluv. Pasternak mlčky považuje Cvetajevovou za lepšího básníka, než je on sám, a učinil ji svým prvním čtenářem.

Cvetajevová, čtyřiatřicetiletá, žije v nouzi se svým manželem a dvěma dětmi v Paříži.

Rilke, jedenapadesátiletý, umírá na leukémii ve švýcarském sanatoriu.

---

Korespondence: léto 1926 je obrazem duchovního deliria umění. V něm tři účastníci – bůh a dva věřící, kteří uctívají jeden druhého (a kteří, jak my čtenáři víme, jsou budoucími bohy).

Dva mladí ruští básníci, kteří si léta píší vřelé dopisy o práci a životě, začnou psát velkému německému básníkovi, který je pro oba ztělesněním poezie. Tyto třístranné milostné dopisy, jež jsou vskutku milostné, jsou jedinečnou dramatizací vášně pro poezii, život a ducha.

Líčí sféru neuvážených citů a ryzího úsilí, které bychom jen ke své škodě označili za pouhou „romantiku“.

Literatura psaná německy a rusky má obzvlášť sklony k duchovní exaltaci. Cvetajevová a Pasternak umějí německy a Rilke se rusky učil a do jisté míry jazyk ovládal. Všichni tři zahlceni snem o dosažení literární božskosti, jíž jsou tyto jazyky vyhlášené. Oba Rusové, milovníci německé poezie a hudby již od dětství (matky obou z nich byly pianistky) doufají, že největší básník té doby bude psát jazykem Goetha a Hölderlina. A německy píšící básník, jehož formující první láskou a rádkyní byla spisovatelka narozená v Sankt Petěrburgu, s níž také do Ruska dvakrát cestoval, považoval od té doby tuto zemi za svou pravou duchovní vlast.

Na druhé z těchto cest, v roce 1900, viděl Pasternak mladého Rilka a zřejmě mu byl i představen.

Otec Pasternaka, oslavovaný malíř, byl jeho váženým známým. Borisovi, budoucímu básníkovi, bylo deset let. Posvátnou vzpomínkou na Rilka, nastupujícího do vlaku se svou láskou Lou Andreas-Salomé – oba zůstanou taktně nejmenováni – začíná Pasternak Glejt (1931), své vrcholné dílo psané v próze.

Cvetajevová doposud na Rilka zrak neupřela.

Všichni tři básníci jsou zmítáni zdánlivě neslučitelnými potřebami nejabsolutnější samoty a nejintenzivnějšího spojení s jinou, stejně smýšlející duší. Můj hlas může znít ryze a čistě jen osamělý, píše Pasternak v dopise otci. Zápal zabarvený nesmlouvavostí pohání celé dílo Cvetajevové. V Umění ve světle svědomí (1932) píše Cvetajevová:

У поэта может быть только одна молитва: о непонимании неприемлемого: не пойму, да не обольщусь ... не услышу — да не отвечу... Единственная молитва поэта — молитва о глухости.

Tanec Rilkova života, jak ho známe z jeho dopisů s různými korespondenty, většinou ženami, je letem od intimity a výzvou k nepodmíněnému soucitu a porozumění.

Ačkoli se mladí básníci označují za akolyty, dopisy se rychle stávají výměnou mezi sobě rovnými, soutěží spříznění. Ty, kteří znají hlavní větve Rilkovy grandiózní a často vznešené korespondence, může překvapit, že odpovídal se stejnou horlivostí a radostí jako jeho dva ruští obdivovatelé. Nikdy ale neměl pro své rozmluvy účastníky takového formátu. Zmizel v nich suverénní a poučující Rilke, jak jej známe z Dopisů mladému básníkovi z let 1903 a 1908. Je zde jen andělská rozmluva. Žádné lekce. Žádné učení.

Opera je jediné médium, ve kterém je rapsodie ještě přípustná. Duet, který uzavírá Ariadnu na Naxu Richarda Strausse, k níž napsal libreto jeden z Rilkových velikých současníků Hugo von Hofmannsthal, nabízí srovnatelnou přepjatost. Je nám milejší paján na lásku jako znovuzrození a proměnu sebe sama, zpívaným Ariadnou a Bakchem, než s náhlými výrony milostných citů, deklarovanými třemi básníky.

A tyto dopisy nejsou závěrečným duetem. Jsou duetem, který se snaží, ale nedokáže být triem. Jakou měrou chtěli jeden druhému patřit? Jak pohlcující a jak uzavřený je takový druh lásky?

Korespondence započala mezi Rilkem a Pasternakem prostřednictvím Pasternakova otce. Poté Pasternak navrhl Rilkovi, aby napsal Cvetajevové, a tak se rozvinula korespondence à trois. Cvetajevová, která se připojila jako poslední, se rychle stává podněcující silou, tak silné a tak bezmezné jsou její potřeby, její troufalost, její emocionální nahota. Cvetajevová je ta vytrvalá, ta, která předběhla nejdříve Pasternaka, poté Rilka. Pasternak, který již neví, co od Rilka vlastně žádá, ustupuje (a Cvetajevová také volá po zastavení vzájemné korespondence). Cvetajevová předjímá erotické, stravující pouto. Prosbou o schůzku s Rilkem docílila jen toho, že jej odpudila. Rilke se odmlčel. (Jeho poslední dopis pro ni je z 19. srpna).

Příval rétoriky dosáhne srázu vznešena a zvrhne se do hysterie, trýzně, hrůzy. I když kupodivu smrt se zdála nereálnou. Jak oba Rusy překvapilo a otřáslo jimi, když zjistili, že „явление природы“– takto smýšleli o Rilkovi – není v určitém smyslu ničím jiným. Ticho má být úplné. Ticho, které teď nese jméno smrt, se jeví jako příliš velké oslabení.

Takže korespondence musí pokračovat.

Cvetajevová píše dopis Rilkovi pár dnů poté, co jí oznámili, že Rilke koncem prosince zemřel, a adresuje mu hned v následujícím roce dlouhou ódu psanou v próze (Tvá smrt). Rukopis Glejtu, který Pasternak dopisuje téměř pět let po Rilkově smrti, končí dopisem Rilkovi. (Kdybys žil, poslal bych Ti dnes tento dopis.) Glejt vede čtenáře labyrintem náznakové memoárové prózy k jádru básníkovy podstaty, je napsán pod znamením Rilka a jen nevědomky mu konkuruje, jako pokus utkat se se Zápisky Malta Lauridse Brigga (1910), Rilkovým vrcholným dílem psaným v próze, ne-li ho přímo překonat.

V původní verzi Glejtu mluví Pasternak o životě a o událostech, kdy cit vtrhne do prostoru plnou silou prostoru před ním. Nikdy nebyl dopis talentům lyrické poesie napsán tak brilantně, tak úchvatně jako v těchto dopisech. Poezii nelze opustit, nelze se jí zříci. „Ты уже у лиры – крепостной“, píše Cvetajevová Pasternakovi v dopise z července 1925. „Да, милый друг, со стихами как с любовью: она тебя бросает, а не ты ее.“

Nebo dokud nezasáhne smrt. Cvetajevová a Pasternak netušili, že Rilke byl vážně nemocný. Když se oba básníci dozvěděli o jeho smrti, nemohli tomu uvěřit. Z kosmické perspektivy to působilo jako nespravedlnost. A o patnáct let později bude Pasternak překvapen a kát se ze zprávy o sebevraždě Cvetajevové v srpnu roku 1941. Přiznává, že nedomyslel nevyhnutelnost záhuby, která na ni čekala v případě rozhodnutí vrátit se se svou rodinou do Sovětského svazu, což učinila v roce 1939.

Odloučení vše dovršilo. Co by si asi Rilke a Cvetajevová řekli, kdyby se někdy setkali? Víme, co Pasternak neřekl Cvetajevové, když se nakrátko sešli po třinácti letech v červnu roku 1935. Ten den, kdy Pasternak přicestoval do Paříže v hrůzné roli oficiálního sovětského delegáta na Mezinárodní kongres spisovatelů na obranu kultury ji nevaroval, aby ani nepomýšlela na návrat do Moskvy.

Možná, že extáze, které se korespondencí prolínají, mohly najít svůj hlas pouze v odloučení, jako odpovědi na různá zklamání (protože největší spisovatelé očekávají vždy příliš mnoho od čtenářů a bývají zklamáni). Nic nemůže ztlumit žár výměn během těch pár měsíců roku 1926, ve kterých se ti tři zmítali se všemi svými nevyplnitelnými, nádhernými požadavky. Dnes, kdy „vše tíhne k farizejství“ – Pasternakova fráze – jejich žár a jejich soudržnost jsou jako prám, strážný oheň, mořský břeh.

Susan Sontag

Kapitola z knihy Susan Sontag: At the Same Time: Essays & Speeches (eds. Paolo Dilonardo – Anne Jump), New York, 2007.

Přeložil Tomáš Lipták.

Anglický originál na The New York Review of Books.

Vytisknout článek