ISSN 1802-4211 - Činnost serveru byla ukončena 3. 9. 2008, server již není aktualizován.
15. 12. 2018 | 22:05:32
Politika
Kultura
Zprávy
Knižní novinky
Speciály
RuskoDnes.cz
Vyhledávání v článcích

Speciál: Americko-ruské vztahy: výzvy pro novou administrativu
V. Putin a G. Bush (Moskva, 20006) - Zdroj: www.kremlin.ru
Rok 1807 bývá považován za začátek diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi.(i) Je to rok, kdy bylo Rusku nabídnuto, aby vyslalo svého ministra jako zástupce země do Spojených států. O dva roky později bylo zastoupení obou zemí reciproční a prvním... více >>
 

Vladimír Svatoň: Morální život ateisty – Úvaha nad Bondyho parafrází Dostojevského*

Knižní novinky - 5. 5. 2008 - Novověký román se definoval jako výraz světa, který se zřekl mýtu. Spisovatelé přesto sáhnou často po známém literárním nebo mytickém příběhu, aby jej transformovali (otevřeně nebo skrytě) do nové podoby: Jan Neruda napsal Kuplet oněginskýKuplet oblomovský, v české literatuře máme mimo jiné Dykovo Zmoudření Dona Quijota a Tomanova Dona Juana. Studiem parafrází, pastiší, travestií, aluzí, literárních topoi atp. se zabývá i zvláštní literárněvědná disciplína, pracující se shrnujícím pojmem intertextualita. Její představitel Gerard Genette rozlišuje takto intertextovost, paratextovost, metatextovost, architextovost a hypertextovost… Studium intertextuality není však jen záležitostí vědecké akribie: vědomí o textových souvislostech vede k přesnějšímu určení, do jakých zásadních linií evropského duchovního života dílo patří, a tedy i k přesnějšímu pochopení jeho smyslu.

Ilustrační obrázek: z inscenace hry Bratři (Karamazovi) v divadle Disk

Ilustrační obrázek: z inscenace hry Bratři (Karamazovi) v divadle Disk

Bondy a intertextualita v Bratrech Ramazových

Do řady transformací přispěl i Egon Bondy svou variací na Dostojevského román Bratři Karamazovi, který se měl stát podle autorova záměru obdobou Dantovy Božské komedie pro moderní věk, a tedy i mýtem sui generis: Dostojevskij zamýšlel stejně jako Dante nastínit cestu člověka k pravému životu a ke spáse, jež byla ovšem v jeho době spornější než v době Dantově. Snad se můžeme odvážit tvrzení, že podobný záměr měl i Egon Bondy. Jeho zásadním filosofickým dílem byla Útěcha z ontologie (1967, 1999, 2007), tedy radikální úvaha o povaze všeho jsoucího: v úvodu k ní prohlásil, že by se chtěl „v nejbližších letech“ věnovat „konkretizaci otázek, jež v této práci jsou vědomě řešeny jen v abstraktní rovině“.(2) V několika prózách se ke své původní úvaze skutečně vrátil a kroužil kolem ontologické a zároveň etické otázky, jak žít důstojně ve světě bez Boha. Příběh Bratrů Ramazových je k ní cele zaměřen.

Děj Bondyho pozdní „předrevoluční“ prózy (vznikla v roce 1985) je rozvržen podobně jako u Dostojevského. Starý otec, pragmatik, poživačný chlípník (u Bondyho významný právník, namočený do represivních praktik komunistického režimu) se setká se čtyřmi syny (u Bondyho při oslavě narozenin), z nichž každý představuje jiný postoj k životu – první (Míša) nezřízenou, ale v mládí snad omluvitelnou touhu po rozkoších, jež může tento svět nabídnout (za socialismu ji dokáže do značné míry ukojit jako vedoucí zaměstnanec turistického podniku), druhý (Ivan) strohý analytický rozum (vystřízlivělý marxista, dobrovolně se uchýlivší do invalidního důchodu), třetí (Aljoša) jako příslušník generace hippies zastupuje náboženské hledání. Čtvrtý (nejstarší) syn Ferda (Smerďakov) je jakýsi nepodařený lidský zmetek stižený padoucnicí, avšak přemílající v hlavě obsedantní myšlenky, jak stůj co stůj uhájit holou fyzickou existenci před válečným nebezpečím. I u Bondyho dojde k zápletce, kdy otec přebere svému vášnivému synovi půvabnou ženu nevalného charakteru. Za nejasných okolností byl otec po oslavě zavražděn, aniž policejní vyšetřování dospělo k přesvědčivému závěru. Paralely pokračují. Obdobou soudního přelíčení u Dostojevského jsou u Bondyho policejní výslechy. Mládež, obklopující u Dostojevského čistého Aljošu, vystupuje zde jako skupina toulavých kamarádů nejmladšího syna. Racionalista Ivan rozmlouvá i zde se svým dementním bratrem, který mu klade podivné otázky o smyslu mravnosti. V noci Ivana stejně jako u Dostojevského pokouší týmiž otázkami ďábel. Paralelou k monologu Velkého Inkvizitora může být instrukce vysokého policejního úředníka, který Ivanovi navrhuje pragmatický postup při svědecké výpovědi.

Bondyho zvláštní případ

Bondyho próza se však od Dostojevského také liší, a tyto odlišnosti dávají Bondymu teprve právo, aby se Dostojevského příběhu zmocnil. Od doby, kdy vydal Útěchu z ontologie, víme, že Bondy je ateista, dokonce v jedné ze svých básní prohlašuje: „nikdo o mně neví, že jsem marxist levý.“ (Není a nebylo to nikdy populární, ale zasluhuje uznání, že rozvíjel jedinou fascinující vůdčí představu, což jej ostatně kvalifikuje jako autentického myslitele – všichni významní tvůrci měli určitou výchozí představu, která je vedla celoživotním hledáním). Jak to, že ateista vůbec sáhl po příběhu autora vysloveně náboženského?

Drobné, ale významné odlišnosti jsou už ve vedení příběhu. Vražda není ani u Dostojevského, ani u Bondyho skutečně objasněna, ale vyšetřovatelé ji vědomě přeznačkují. Viníkem je jako u Dostojevského patrně retardovaný syn, ale policisté jej nehledě na nesporné indicie propustí. Místo něho obviní jeho bratra, zbohatlého milovníka přepychu, jelikož mají podezření, že se vymkl jejich kontrole, a obvinění vyhovuje jejich záměrům. Jeden z vyšetřovatelů sdělí pak stroze Ivanovi, že musí svědčit proti pravdě, chce-li se sám zachránit, a Ivan na tuto nabídku ze strachu přistoupí. Tedy se rovněž provinil. Dávnou vinu skrývá i snílek Aljoša: kdysi srazil na motorce dítě a od havárie ujel. Před vyšetřováním jej zachránil vlivný otec. Teď, po jeho smrti, se ve strachu z prozrazení pokusí o sebevraždu, které na poslední chvíli zabrání skeptik Ivan. Ani ti čistí nejsou bez viny.

Ano, nikdo není uchráněn před špatností, protože každý má strach ze strádání a smrti. Obě zmíněné dějové peripetie potvrzují klíčové filosofické disputace Bondyho Ivana s jeho retardovaným bratrem a s ďáblem. Není-li Boha, nelze na ničem pevném založit etické rozhodování, zbývá jen vůle posloužit fyzickému blahu: „Když není boha, řekl pomalu Ivan, nejsou žádné zákony, jak ty říkáš, o dobrým a o zlým. Nejsou. Opravdu nejsou. Má je nahradit slušný chování. Ale lidi se slušným chováním ve vážných věcech neříděj. Jediný, co za těchto okolností, Ferdo, zbývá, je svědomí. Předpokládám, že není úplně relativistický. Dokonce je to snad to, co odlišuje člověka… nezbývá jiná instance než svědomí. Jeho normy i jeho reaktibilita jsou snad individuální. Nebo kulturně a historicky podmíněné. Nevím to, nemám zkušenost“ (s. 64–65). Dementní bratr Ferda však tvrdí: „…tvoje svědomí je prostě jenom to, co si vo sobě a vo tom, co děláš, myslíš. Jestli jseš naměkko, tak se budeš sebeobviňovat, jestli máš tvrdou palici jako Míša, budeš z toho mít ještě radost, žes to dobře sfouk“ (s. 64). A ďábel říká ještě tvrději: „…to čirý zlo, co vládne, je normální způsob, jak se projevuje a prosazuje lidská přirozenost“ (s. 90); „…jste jen zvířata. Zvířata, která se chtějí mít dobře jako všechna ostatní. Na jiném vám nesejde. Zvířata se nezabývají ničím víc. Žrát a rozmnožovat se“ (s. 86); „…jen v tom tvým devatenáctým století si filosofové mysleli, že něco v dějinách má někdy nějakou souvislost s etikou. Nemělo s ní nikdy nic žádnou souvislost. Čeho lidstvo dosáhlo, dosáhlo mimo etiku, ba přímo proti ní“ (s. 102); a konečný závěr – „V tomhle světě není nic horšího a nic lepšího“ (s. 99). Proto lidem vyhovuje útlak – snímá z nich odpovědnost za jakékoliv rozhodování a jakoukoliv etiku. Koneckonců myslitel Ivan po vyčerpávajících výsleších a záchraně Aljoši před sebevraždou „vyšel a zamyšleně zůstal stát, protože pomyslel na snídani. Na kávu měl velkou chuť“ (s. 139).

Totéž v podstatě soudí u Dostojevského o lidstvu i Velký Inkvizitor. Tím však nic nekončí, ani u Dostojevského, ani u Bondyho. Bondy samozřejmě nemůže Dostojevského opakovat.

V poznání, jak je chápalo evropské myšlení, představoval cestu k pravému životu (spáse) výstup nad smyslovou empirii, v etice nad bezprostřední impulzivní jednání, v estetice nad pouhé smyslové zalíbení: Dante ve svém eposu koncipoval pravou cestu člověka jako pouť skrze peklo a očistec na vrchol pomyslného kužele, kde duše nazírá nejvyšší tajemství Trojice a Kristova vtělení. Přesto jednotlivé bytosti setrvávají pro Danta ve svých pozemských vášních: „i ta nejpomíjivější a nejprchavější součást živoucího světa stojí před námi v úplně epické podobě, zakotvena objektivně ve svém nejhlubším nitru, souzena ve své hodnotě a nehodnosti nejvyšším pojmem, kterým je Bůh. Neboť individua jsou zde navždy, zkamenělá v kovové sochy, zobrazena tak, jak byla ve svém konání a utrpení, ve svých úmyslech a svých výkonech. Tímto způsobem objímá báseň totalitu nejobjektivnějšího života.“(3) V novověku se evropská kultura jako by odhodlávala ke stále radikálnější obhajobě křehké a hříšné lidské individuality. Dostojevskij pokročil v tomto směru na samu mez: nahradil pomyslnou vertikálu středověkého světa horizontálou vzájemného soucítění slabých lidských bytostí, které koneckonců musí přivést každého člověka na pravou cestu. Nejenom kolísající dobro, ale i vyslovená špatnost náleží k lidskému světu a je hodna porozumění: zpustlý opilec Marmeladov (ze Zločinu a trestu), který uvrhl svou rodinu do bídy a svou andělsky oddanou dceru dohnal k prostituci, a přesto věří, že Bůh „všechny rozsoudí a všem odpustí, dobrým i zlým, moudrým i pokorným… A nakonec, až už vyřídí všecky, pak se i k nám obrátí: ‚Vystupte,‘ řekne, ‚i vy! Vystupte opilí, vystupte nemohoucí, vystupte hanební!‘ A my vystoupíme do jednoho, beze studu a staneme před ním. I řekne: ‚Jste hovada! Zvířecí je vaše podoba i rod. Ale přijďte i vy!‘… A rozevře nám náruč svou a my s pláčem padneme do prachu… a všecko pochopíme!“(4) Podobně tvrdí i starý Karamazov, než znásilnil pomatenou žebračku Lizavetu Smrdutou a počal s ní syna, že je vlastně stejná jako každá jiná žena.

Svět je tak i ve střídání zla a soucitu, hříchu a pokání, v neustálých proměnách, vzmachům a dynamice u Dostojevského krásný, jak je zřejmo z nadšeného monologu jednoho z bratrů Karamazových. U Bondyho je svět prostší a chudší, nenabízí okouzlující půvaby a nadšený obdiv. Filosof Ivan soudí, že ve světě bez Boha neznamená „nic ani lítost, ani pokora, ani náprava, ani jakékoli odčinění – protože není odpuštění, není dokonce ani trestu, protože ten očišťuje – v tomto světě není naděje“ (s. 126). Přesto neupadne do beznaděje – zbývá prostě přijmout život takový, jaký je: „Život je za všech okolností systém hodnot, ať už pozitivních nebo negativních…, vše, i zdánlivě bezvýznamné, životem dostává hodnotu, ano i bolest a utrpení, i ty nejtěžší věci se nakonec v rámci života proměňují – i ty nejhorší a stejně i ty zdánlivě nejobyčejnější věci jsou pro život hodnotami!… Dobro je rozprostřeno v pohyb příběhu, v proces cesty a jen tak bytuje. To činí právě život pohádkou, a ne jen zřetězením mrtvých nesmyslů“ (s. 128–129). Ivan, který u Dostojevského se svým racionalismem končí špatně, je tak u ateisty Bondyho hlasatelem útěchy. V dřívější próze Šaman (1976) Bondy píše, že vrstvy skutečnosti „jsou ve vzájemném přechodu a koexistenci a přeskupují se jako vlákna stočená v lano… Všichni pomáhají všem, nebo se o to aspoň snaží, nebo aspoň jsou k tomu dostrkováni – pokud si nepomáhají, jsou mrtví a trpí jako mrtví, tj. bez vědomí, bez oživující síly, jen těla či tělesa bez duše… Celé univerzum je souručenství živých – a vše je živé – a ani nevíme, ani netušíme, jak usilovně každému z nás i nám všem jako celku pomáhají z ostatních světů, a je jen otázkou, jsme-li schopni a ochotni vstoupit do všeobjímajícího proudu pomoci a souručenství živých i my svým usilováním a svou touhou“.(5) Jedna z Bondyho filosofických tezí praví, že „ontologická realita jest, aby byla, a existence, aby existovala, což jednoduše znamená, že ontologická realita se děje a vyvíjí… a v existenci se verkuje“; ono „verkování“ směřuje k „sou-bytí“ a „sou-jednání“.(6) Každá entita (nejen člověk, ale i zvíře nebo améba) je nutně zapředena do tohoto nedokonalého světa, lépe či hůře v něm koná a podílí se na jeho pohybu, snad k jeho vyšší organizovanosti a rozvoji, snad k destrukci a zániku. Nikdo není vinen, je jenom stejně nedokonalý a nehotový jako všechno. Tím, že kdokoliv prostě žije a cosi koná, naplňuje smysl existence a spoluvytváří jednotu kosmu. Není to přece jen Bondyho Bůh? Bůh nikoliv na počátku, ale jako průsečík mnoha počtu úsilí o správně pochopenou existenci?

Bondyho žánr

Hovořili jsme o Bratrech Ramazových jako o filosofickém spisku. Jsou však Bondyho prózy uměleckým dílem? Obvykle bývá Bondy vykládán jeho vlastním logem „totálního realismu“, tj. v podstatě surrealistickým programem svobodných konfigurací myšlenek, slov i detailů vnějšího světa, jimž se nekladou žádná předem daná omezení a mezi nimiž vznikají nečekaná šokující spojení (podle někdejšího proslulého Latréamontova výroku o setkání deštníku se šicím strojem). Sebeidentifikaci umělců je však nutno chápat rovněž jako text, který je nutno interpretovat, nikoliv jako odborně platný pojem.

Bondyho prózy nejsou tak uvolněné, mají naopak – může nás to překvapovat – tradiční osnovu: rozeznáme v nich snadno osnovu „utopické novely“, populární zejména v 18. století, u Voltaira, Diderota nebo Friedricha Schillera. Děj „filosofických novel“ směřuje ke klíčovému dialogu, ve kterém je analyzována životní praxe, jejíž smysl je pro běžný pohled zastřen lží nebo iluzí, „utopické novely“ v klíčových bodech nastiňují cestu ke správně pochopenému životu. Detaily z empirického světa mají v nich většinou alegoricky průzračný smysl. Jde nepochybně o pokračování v tradici žánru, který je běžně označován jako filosofický dialog a bez kterého si nelze evropské myšlení představit. Ostatně ve 20. století vznikaly romány s rozsáhlými filosofickými exkurzy, připomeňme Musilova Muže bez vlastností nebo Brochovy Náměsíčníky.

Ale i v těchto dílech se vyskytují místa odpoutané fantazie, racionálně nevykonstruovaných podrobností, nesnadno zařaditelných míst, s nimiž spojujeme „uměleckost“ textů. Jsou to věci zdánlivě bezvýznamné, Jan Mukařovský je však spojil s „nezáměrností“ umělecké tvorby, kterou nepovažoval za dílčí rys umělecké kreativity, ale za její jádro: umělcův výtvor není prostě „znakem“ určitého významu, ale spíše ne zcela sjednocenou „věcí“, která nás ke hledání možných významů teprve vyzývá. I Platónův Faidros se odehrává mezi kulisami, existujícími jakoby nezávisle na filosofické osnově textu – na břehu říčky Ilissos, ve stínu rozložitého platanu, kde vane čerstvý vánek a ozývají se nespočetní cvrčci. Bondy má ve svých prózách vždycky taková místa, přestože jsou – ve stylu filosofické novely – dosti vzácná: ve zmíněném Šamanovi líčení jeskyní a především cesty na mytický ledovec, kde nastane setkání s ďáblem, v Bratrech Ramazových je to několik obrazů horké letní noci, Mléčné dráhy a vesmíru jako černé díry, „do níž pád byl děsný a bez konce“ (s. 126). Nejčastěji se fantazie ve filosofické či utopické próze uvolní, když poskytne prostor grotesce (Dostojevskij sám je nejsilnější v groteskních výjevech svých románů). –

Zvykli jsme si číst texty Egona Bondyho jako díla myslitelská, projevy samorostlé filosofie, pomíjející běžné profesionální postupy, ale obsahující reálné jádro, vyvozené ze zkušenosti člověka žijícího svou dobu. Měli jsme už takové myslitele, Ladislava Klímu například. Musíme teď, když se Bondyho dílo uzavřelo, připustit, že zahrnuje i stránky umělecké. Bratři Ramazovi dokonce vrhají zpětně určité světlo na román Dostojevského, který byl pro ně inspirací: i toto monumentální, ba poněkud ambiciózní dílo je vlastně románem utopickým. Jen zkusmým nástinem možné lidské existence, ale nikoliv reálným programem?

Autor je rusista, přednáší na katedře komparatistiky FF UK v Praze.

Poznámky:

(*) Bondy, Egon: Bratři Ramazovi. Praha : Akropolis, 2007, 146 stran.

(2) Bondy, Egon. Útěcha z ontologie. Praha : DharmaGaia, 2007, s. 6.

(3) Hegel, Georg Wilhelm Friedrich. Estetika, sv. 2. Přel. Jan Patočka. Praha : Odeon, 1966, s. 291–292. – Když zmiňujeme Danta jako jednu z inspirací Dostojevského, dodejme, že ruští spisovatelé se k Dantovi několikrát výrazně přihlásili. Puškin má náčrt tajemné, ale závažné lyrické básně v tercinách, jež obsahuje narážky na Danta, a o Božské komedii prohlásil, že „už sám plán Pekla je plodem výsostné geniality“. Tento „plán Pekla“ se posléze stal osnovou Gogolových Mrtvých duší: název Gogolova románu souvislost s Dantovým eposem nesporně naznačuje. Zájem o Danta není tak překvapivý. Velké románové skladby ruských spisovatelů nejsou koncipovány jako „Bildungsroman“, ve kterém hrdina dospívá k uznání stávajících pořádků světa, ale jako cesta (často marná) za smyslem života.

(4) Dostojevskij, Fjodor Michajlovič. Zločin a trest. Přel. Jaroslav Hulák. Praha : Lidové nakladatelství, 1977, s. 25.

(5) Bondy, Egon. Šaman. Praha : Filip Tomáš-Akropolis, 2006, s. 84–85.

(6) Bondy, Egon. Juliiny otázky a další eseje. Praha : DharmaGaia, 2007, s. 143 a 140.


Vladimír Svatoň (redakceruskodnes.cz)

Vytisknout článek

 
Sponzor serveru
Sponzor serveru
Tomáš Glanc: Ruská kultura 2000–2008
ilustrační obrázek (autor D. Prigov)
Existuje Putinova kulturní politika? Každý režim vytváří určité prostředí, a to se projevuje i v kultuře. Zároveň na rozdíl od sovětské centralizace a stranických usnesení není tento vliv v současnosti zdaleka tak artikulovaný a přehledný a jeho charakteristika svádí k povrchnostem a zjednodušením. více >>
Dvojnásobný prodej zahraničních značek aut
Nejprodávanější auto v Rusku - Zdroj: www.ford.ru
Prodej automobilů neruských značek stoupl za posledního půl roku o 48 % v porovnání se stejným obdobím v minulém roce. Celkem se od ledna do května 2008 prodalo v RF 855 472 aut. Jak uvedly finanční noviny RBK Daily, jen za květen se zvýšil prodej o 42 % na 200 079 automobilů.  více >>
© ruskodnes.cz - všechna práva vyhrazena  |  kontakt: redakce@ruskodnes.cz