ISSN 1802-4211 - Činnost serveru byla ukončena 3. 9. 2008, server již není aktualizován.
18. 8. 2017 | 10:43:08
Politika
Kultura
Zprávy
Knižní novinky
Speciály
RuskoDnes.cz
Vyhledávání v článcích

Speciál: Americko-ruské vztahy: výzvy pro novou administrativu
V. Putin a G. Bush (Moskva, 20006) - Zdroj: www.kremlin.ru
Rok 1807 bývá považován za začátek diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi.(i) Je to rok, kdy bylo Rusku nabídnuto, aby vyslalo svého ministra jako zástupce země do Spojených států. O dva roky později bylo zastoupení obou zemí reciproční a prvním... více >>
 

Tomáš Glanc: Pár jednotlivostí z ruské kultury 2000–2008

Kultura - 9. 6. 2008 - Existuje Putinova kulturní politika? Každý režim vytváří určité prostředí, a to se projevuje i v kultuře. Zároveň na rozdíl od sovětské centralizace a stranických usnesení není tento vliv v současnosti zdaleka tak artikulovaný a přehledný a jeho charakteristika svádí k povrchnostem a zjednodušením.

ilustrační obrázek (autor D. Prigov)

ilustrační obrázek (autor D. Prigov)

Na jedné straně se za posledních 8 let prokazatelně zvýšily případy soudních perzekucí a útoků patriotických společenských formací na kulturní jevy. Na druhé straně těžko říct, co z toho přímo souviselo s Putinovou vůlí a představou o ideální budoucnosti Ruska a co bylo způsobeno celkovou polarizací a ideologizací poměrů ve státě, který začal výrazně profilovat svoje zájmy a metody, jak jich dosáhnout.

V kulturním kontextu každé doby koexistují stovky, tisíce představitelů mnoha stylistik a generací a co všechno je důležité a směrodatné, neukáže ani budoucnost – i ta prostřednictvím kritických a dějepisných autorit jen vytváří jeden z možných konstruktů kulturní historie. Tím spíš nelze vidět distancovaně zblízka – bez časového odstupu. Následující poznámky o kulturním dění v Rusku v letech 2000–2008 jsou směsí drobných a subjektivně vnímaných útržků, které se nabízejí jako informace, zdroj pochybností anebo materiál k budoucímu přehodnocování.

Alespoň v některých případech se ruská kulturní scéna na počátku 21. století nepochybně politizuje. Na veřejnosti se už v prvním volebním období Vladimira Putina objevují ideologická mládežnická hnutí Naši a Iduščije vmestě (Společnou cestou), jejichž představitelé opakovaně napadali nebo symbolicky ničili knihy spisovatelů Vladimira Sorokina a Viktora Pelevina, požadovali proti nim soudní řízení za pornografii a ohrožování mravní výchovy mládeže, stěžovali si na deficit ruské pravoslavné duchovnosti.

Nikdo jejich postup nevystavil postihu, ale nikdo ani důsledně nepokračoval v jejich útocích a nerealizoval jejich požadavky.

Proti výstavě současného umění v centru Andreje Sacharova, nazvané Pozor, náboženství, zahájené v lednu 2003, se vedl soudní proces, který skončil po dvou letech pokutou pro pořadatele. Museli zaplatit 100 tisíc rublů (přes 4 tisíce dolarů) za urážku pravoslavné víry výtvarnými díly kritizujícími vztah moci a církve. Vandalové, kteří na výstavu upozornili pogromem, při kterém zničili část exponátů, stíháni nebyli.

Vladimir Sorokin poprvé za svou literární kariéru, která trvá už přes dvacet let, napsal politický román ze současnosti, respektive z budoucnosti. Jeho Opričnikův den (2007) sugestivně a vytříbeným jazykem, narážejícím na absolutismus vlády Ivana Hrozného, líčí pokračování suverénní státní strategie, jejíž příznaky prozaik spatřuje v dnešní atmosféře suverénní autokratické moci. Zvolený přístup se ukázal samotnému autorovi i čtenářskému auditoriu natolik vydatný, že se Sorokin rozhodl v sondování budoucnosti pokračovat dalšími díly volného cyklu.

Od roku 2003 začaly problémy jednoho z nejvlivnějších a služebně nejstarších galeristů v postsovětském Rusku, Marata Guelmana. Společenský výbor za mravní obnovu vlasti jej 2003 kritizoval za díla vystavená v renomovaném Ruském muzeu, kulminací verbálních útoků byl ale skutečný, fyzický útok, razie v roce 2006, kdy mezinárodně proslulého podnikatele v oblasti současného umění zmlátila skupina násilníků, kteří ohrožovali i jeho spolupracovníky a zdevastovali výstavu gruzínského malíře, která v galerii právě probíhala. Nikdy se nepodařilo viníky vypátrat natož potrestat, vyšetřování se vedlo laxně, případ měl ve federálních médiích minimální publicitu.

Roku 2004 byla zničena výstava Interaktivní ikony Olega Januševského v petěrburské galerii S.P.A.S. Vyjadřovala se celkem tradičními prostředky k tradičnímu jevu: veřejné fetišizaci konzumu a showbyznysu. Viníci nebyli dopadeni. Anonymní výpady proti Januševskému pokračovaly, dokud se nevystěhoval do Velké Británie.

Počátkem roku 2005 se vyslovili i někteří politici z Dumy, ruského parlamentu, na podporu žaloby proti organizátorům výstavy Rossija 2 v Ústředním domě výtvarného umění, kde se podle nich blasfemicky zacházelo s náboženskými motivy a jiná díla šířila zase nemravnost. Nikdo nebyl odsouzen.

Soudní proces vyvolala malá výstava Zakázané umění (2006) v Sacharovově centru, na níž se kurátor Andrej Jerofejev zabýval otázkou, které umělecké projevy mohou dnes vyvolat společenskou kontroverzi. Vyšetřování dosud probíhá.

Za účasti tehdejšího ministra kultury Sokolova byla roku 2007 zadržena část exponátů na výstavu ruského umění v Paříži, kde by podle názorů politiků poškozovaly obraz Ruska v zahraničí. Objímající se milicionáři, celkem průměrná pocta britskému výtvarníkovi, který podobně znázornil anglické policisty, neúměrně proslavila vynalézavou dílnu dvojice výtvarníků, kteří si říkají Modré nosy.

Opakovaně se tedy ukazuje, že v Rusku existuje poptávka po násilných útocích proti provokativnímu umění a neexistuje dostatečná poptávka po vyšetření případů vandalismu, ublížení na zdraví a kriminalitě namířené proti svobodě uměleckého projevu a nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Přitom je velice obtížné násilnosti lokalizovat a personifikovat. Na rozdíl od sovětského období neexistuje centralizovaná cenzura ani žádná její obdoba nebo institucionalizace, stejně jako neexistuje třeba zákaz opozičních politických stran. Nicméně autocenzura, strach nebo rezignace zajišťují utváření nepsaných limitů přípustnosti.

Zároveň sílí proudy pozitivně prosazující program konstruktivní a duchovně nezávadné, prospěšné ruské kultury. V literatuře je například jedním takovým centrem kdysi liberální týdeník Litěraturnaja gazeta a jeho šéfredaktor Jurij Poljakov, sám prozaik a teoretik literatury správné duchovnosti. Duchovnost v intencích politicky apriorně loajálního proudu současného pravoslaví, navazující na tradiční vlastenecké hodnoty v zájmu ruského státu a jeho geopolitické slávy získává během posledních let stále zřetelnější místo na veřejnosti. Těžko přitom určit hranici mezi dobrovolným trendem a vnucenou propagandou.

Osobnosti představující určité kulturní jevy se stávají obzvlášť zřetelnými z odstupu, je-li jejich dílo uzavřeno. Smrt propůjčuje tvorbě definitivní charakter. Mezi významná úmrtí počátku 21. století patří nepochybně Dmitrij Alexandrovič Prigov, všestranný umělec, který proslul svými performancemi i básnickými cykly, v nichž proměňoval podle témat veršů svůj image. Ve svém díle posledního desetiletí dokázal, že autentický konceptualismus, umělecký proud založený na myšlenkových konstelacích, které se jen ilustrují a komentují uměleckými prostředky, může navzdory svému stáří (vznikl v 70. letech 20. století) existovat i v současnosti, pokud vychází z talentu a opírá se o tvůrčí inteligenci. Navíc Prigov předběhl dobu, předjímal image jako určující princip umělcovy sociální existence.

Ještě před dovršením padesátky zemřel také plachý guru intelektuální prózy Alexandr Goldštějn, žijící v Izraeli a zosobňující nový, emocionálně silný a vynalézavý styl, kterým oslovil řadu těch, kdo se táží po současných polohách literárního vyprávění.

Jakoby kus nadějí na nezávislou a intenzivní ruskou kulturu zosobňoval Ilja Kormilcev, jeden z guru takzvané levicové kulturní scény, zakladatel nakladatelského domu UltraKultura. Zemřel loni v 48 letech v londýnském hospicu. Kormilcev, básník, textař, organizátor, překladatel, vydavatel a předák protestních intelektuálních a uměleckých pozic, byl jednou z duší kulturní mnohotvárnosti 90. let. Formoval se v bezútěšnosti Jekatěrinburgu/Sverdlovska 80. let a šéf nakladatelství Ad Marginem Alexandr Ivanov ve svém nekrologu zdůraznil, že Kormilcev vnímavě zaregistroval změnu, která nastala po roce 2000, kdy v kulturním a veřejném životě vzrostla poptávka po zřetelných formátech, po lesku salonů a státní poslušnosti – nebo marginalizaci odpadlíků a solitérů – a on, Kormilcev, do takového schématu nijak nezapadal. Doba ho opustila.

Roku 2002 byl sám Ivanov popotahován policií za vydání románů Bajana Širjanova (vlastním jménem Kirilla Vorobjova) Nizšij pilotaž, Srednij pilotaž a Vysšij pilotaž, v nichž se podle žaloby propagují drogy. Nikdo nebyl odsouzen.

Roku 2005 Kormilcev zahajuje celou edici nazvanou Život zakázaných lidí (v narážce na legendární sovětskou edici Život vynikajících lidí, ŽZL) a jeho monografii o objeviteli LSD konfiskuje ministerstvo vnitra. Kormilcev vydává Eduarda Limonova, v opoziční politice nejaktivnějšího ruského spisovatele Putinovy epochy. A podílí se na činnosti knihkupectví Falanstěr, kde se shromažďuje levicová literární a filozofická produkce i s ní související komunita, jíž leží na srdci svoboda a vzdorování světu, založenému jen na materiálních hodnotách a mocenských hierarchiích. Obchod roku 2005 podpálili neznámí pachatelé.

Institucionálně a z hlediska veřejných aktivit lze kulturní dění v Ruské federaci posledních osmi let ovšem zároveň označit i jako bezprecedentní rozkvět.

Vzniklo několik muzeí současného umění, zesílil umělecký trh, podniky jako Art-Moskva, Moskevské bienále výtvarného umění nebo Fotografické bienále či Moskevský knižní festival se staly sociálními událostmi mezinárodního významu a neobyčejné vydatnosti. Světové kulturní instituce se zajímají o Rusko a především o Moskvu – kde kypí intenzivní kulturní život, kde se do některých kulturních podniků investují horentní sumy a jiné slušně žijí i v relativně skromných poměrech. Za poslední léta vznikly perfektně řízené filmové kluby, nové festivaly, divadla, výstavní prostor Vinzavod na místě bývalé fabriky na výrobu vína, spousta zajímavých cen v různých uměleckých oblastech. Vyrostla generace schopných manažerů, kluby a salóny se rodí a zanikají. Jak se tato sociální intenzita promítne do hodnot, jež ruská kultura vytváří, se časem ukáže.

Autor je rusista.

Tomáš Glanc

Vytisknout článek

 
Sponzor serveru
Sponzor serveru
Tomáš Glanc: Ruská kultura 2000–2008
ilustrační obrázek (autor D. Prigov)
Existuje Putinova kulturní politika? Každý režim vytváří určité prostředí, a to se projevuje i v kultuře. Zároveň na rozdíl od sovětské centralizace a stranických usnesení není tento vliv v současnosti zdaleka tak artikulovaný a přehledný a jeho charakteristika svádí k povrchnostem a zjednodušením. více >>
Dvojnásobný prodej zahraničních značek aut
Nejprodávanější auto v Rusku - Zdroj: www.ford.ru
Prodej automobilů neruských značek stoupl za posledního půl roku o 48 % v porovnání se stejným obdobím v minulém roce. Celkem se od ledna do května 2008 prodalo v RF 855 472 aut. Jak uvedly finanční noviny RBK Daily, jen za květen se zvýšil prodej o 42 % na 200 079 automobilů.  více >>
© ruskodnes.cz - všechna práva vyhrazena  |  kontakt: redakce@ruskodnes.cz