ISSN 1802-4211 - Činnost serveru byla ukončena 3. 9. 2008, server již není aktualizován.
22. 12. 2014 | 14:29:12
Politika
Kultura
Zprávy
Knižní novinky
Speciály
RuskoDnes.cz
Vyhledávání v článcích

Speciál: Americko-ruské vztahy: výzvy pro novou administrativu
V. Putin a G. Bush (Moskva, 20006) - Zdroj: www.kremlin.ru
Rok 1807 bývá považován za začátek diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi.(i) Je to rok, kdy bylo Rusku nabídnuto, aby vyslalo svého ministra jako zástupce země do Spojených států. O dva roky později bylo zastoupení obou zemí reciproční a prvním... více >>
 Ivan Chochlov: Alexandr Solženicyn (1996) - Zdroj: www.artkhokhlov.ru

Solženicynova VELKÁ KNIHA

Kultura - 1. 9. 2008 - Bezpočet ohlasů na smrt Alexandra Isajeviče Solženicyna (3. 8. 2008) by se mohl rozdělit do dvou velkých množin. V jedné z nich autoři všeho druhu od drobných recenzentů a bloggerů až po hlavy států vzdávali bezvýhradný hold spisovatelově rozsáhlému literárnímu dílu a občanským zásluhám, hlavně kritice stalinismu, komunismu a perzekučních mechanismů sovětského typu. Ve druhé množině se ozývaly vedle obdivu i pochybnosti, především o politických názorech Alexandra Solženicyna, jenž se v národnostních otázkách, v záležitostech ruské politiky a civilizačních hodnot vyjadřoval příkře, s jakousi velkoruskou bodrou nesnášenlivostí. Obě množiny soudů o Solženicynovi i jejich vzájemný poměr vyžadují stručný komentář.

Především je namístě zdůraznit, že jakkoli nelze Solženicynova politická stanoviska oddělit od jeho literárního díla, obzvlášť proto, že psal celý život v žánru výrazně politické prózy s mravním imperativem, není zároveň možné míchat je zcela dohromady v žánru jakési publicistické kaše, jak se to často děje.

Solženicynovo ideologické angažmá bledne jednak ve stínu jeho smrti, především je ale oslabeno faktem, že nikdy nezastával žádné politické funkce, ačkoliv se jej někteří nadšenci ptali, proč nekandidoval na ruského prezidenta. Jeho názory tak zůstaly soukromým extrémismem, byť s velkou publicitou. A to je u výrazných umělců běžný jev.

Solženicynovo literární dílo nesporně patří do kánonu ruské literatury 20. století, a to nikoliv proto, že dostal Nobelovu cenu za literaturu (1970) a jeho díla se těšila velkému čtenářskému zájmu v Rusku a v zahraničí. Patří tam hlavně proto, že jeho psaní etablovalo jedinečnou verzi vnímání skutečnosti. Solženicynova jednoduchá a přímočará, jazykově vytříbená a vynalézavá, moralistně zaujatá verze realismu postuluje jednu z možností novodobého eposu. Autor píše dobrodružnou a heroickou historickou prózu o dobách sovětského totalitarismu a ukazuje, jak takový režim devastuje elementární lidskou mravnost, jak korumpuje vykonavatele moci i jejich oběti, jak vstupuje do soukromí života jednotlivců. Svou rozvážnou, neambiciózní, staromódní vypravěčskou technikou a přesvědčivostí fiktivních postav a dějů prokázal Solženicyn neuvěřitelnou sociální sílu literatury v době, kdy jí podle některých proroků nových médií mělo být už odzvoněno. Mnoha čtenářům jeho díla proměnila světonázorové stanovisko. Věcný obsah výpovědi není přitom oddělitelný od způsobu vyprávění – a k němu patří i všechny takzvané názory jednotlivých postav. A jen potažmo také autorovy názory z publicistiky a esejistických traktátů, které někdy jako by popíraly ty ideály svobody, za jejichž zastánce se Solženicyn obecně považuje. Nic z toho nelze odpárat, nelze jedno druhým gumovat, ale ani všechno řadit mechanicky za sebe. Solženicyn psal na prvním místě prózu. A v tom dosáhl, alespoň v některých svých dílech, impozantních výsledků.

Solženicyn se také shodou mnoha okolností a díky své důsledné sebeprezentaci stal literárně společenskou celebritou. V oblasti intelektuální literatury dokázal něco takového Umberto Eco, v literatuře pro „děti a mládež“ Joanne Rowlingová. V Německu Solženicynovu auru vzdáleně připomíná romanopisec Günter Grass nebo Heinrich Böll, jenž se významně angažoval ve prospěch svého ruského kolegy v 70. letech. Solženicyn nenabízí literární populismus: nežongluje s lidovou verzí spirituality, nesimuluje senzace a odhalení neuvěřitelných tajemství jako Paulo Coelho nebo Dan Brown. Vydatnost jeho prózy, která se zároveň stala opravdu populární, vychází z vypravěčského talentu, stylistické disciplíny a síly tématu.

To se ovšem týká jen první fáze jeho tvorby, do poloviny 70. let. Úmorná historiografická líčení autorova chápání ruské revoluce a všeho, co jí předcházelo v cyklu Rudé kolo představují už jinou etapu a jinou kvalitu tvorby než Jeden den Ivana Děnisoviče, Případ na stanici Krečetovka, Matrjonina chalupa, V kruhu prvním nebo Souostroví Gulag. Napsal Solženicyn něco literárně významného (jakkoli je takové označení krajně vratké a sporné) po autobiografii Trkalo se tele s dubem (1975), v níž sám sebe vylíčil jako bezúhonného a udatného reka, hodného výhradně obdivu?

Plánovaných dvacet „uzlů“ o přípravě a provedení revoluce, v nichž se stylizovaná historiografie proplétá s osudy vymyšlených postav a reálnými prototypy včetně Solženicynových rodičů, zůstalo u deseti svazků. Po Dubnu 1917 (1991) následovaly nejrůznější epilogy o letech 1928, 1931, 1937, 1941 a 1945. Stinné stránky historiosofické grafomanie autorova pozdního období ale nemohou zpochybnit vydatnost próz publikovaných v letech 1962–1975.

Co se týče úspěchu, je nezbytné zmínit kromě literárních kvalit i Solženicynovo geniální strategické nadání. Jde jistě o jev podružný z hlediska dlouhodobého významu jeho uměleckého díla, ale přinejmenším společenský status spisovatele, jehož vyvrcholení dokumentovala gigantická mediální vlna poté, co zemřel, svědčí o tom, že Solženicyn byl dokonalým manažerem sebe sama. Od kandidatury na Leninovu cenu za literaturu v roce 1964 a předcházejících rozhovorů se samotným generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu Nikitou Chruščovem pokračoval k Nobelově ceně, k pozici nejvýznamnějšího autora sovětského disentu a samizdatu a k pověsti vůdce, ne-li duchovního otce protikomunistického odporu v celém sovětském bloku. Schylovalo se k Solženicynově roli nejvýznamnější autority v postsovětském Rusku – kolik prozaiků pozvala Duma k plenárnímu projevu, o kterém beletristovi můžeme říct, že se o jeho přízeň předháněli Gorbačov, Jelcin, Putin – a bezprostředně po Solženicynově návratu z USA do Ruska (1994) i všechny federální televizní kanály? Solženicynův (podle všeho vážně míněný) postkomunistický politický projekt založený na silné samosprávě takzvaných zemstev, oprašující politické reformy cara Alexandra II a ideologa Nikolaje Miljutina z druhé poloviny 19. století, v pragmatické rovině zkrachoval. Vždyť Solženicyn v něm stavěl na politických scénářích z říše bdělého snění a umělecké obrazotvornosti. Nicméně po roce 2000 Solženicyn sociálně triumfoval. Opatrně, ale soustavně podporoval – v rozporu s ideou zemstev – centralizovaný autoritativní režim, který jej zahrnul do své veřejné sebeprezentace. Jeho obraz se oboustranným přičiněním přizpůsobil potřebě doby. Následovala vyznamenání, osobní návštěvy Vladimira Putina, jehož pokračovatel Dmitrij Medvěděv přerušil dovolenou, aby se mohl účastnit Solženicynova pohřbu.

K strategické síle Solženicynova biografického (a nikoliv literárního) osudu patří i problematické stránky jeho dráhy. Jakmile emigroval, přestal se zabývat otázkou lidských práv v SSSR – pravoslavný kněz Gleb Jakunin se domnívá, že to mohlo být výměnou za povolení vycestovat pro jeho blízké. Místo toho začal démonizovat hodnoty (západní demokracie), které jej zachránily a proslavily. Každý má pochopitelně právo myslet si o jakémkoliv zřízení, co chce, ale poté, co se v Solženicynově publicistice objevila teze (ostatně nijak nová), že komunismus se do Ruska dostal jako import ze Západu a ruský národ se stal jeho obětí, poté, co koncepci právního státu odsoudil jako málo oduševnělou, čistou, teplou a vysokou, poté, co vystoupil s vážně míněnou tezí, že v sovětském bloku se formují lidé se silnější, hlubší a zajímavější povahou než na Západě a začal autoritativně analyzovat jevy jako válka ve Vietnamu nebo význam evropské renesance, vyvolal u mnoha svých posluchačů v nejrůznějších místech světa rozpaky. Ruskému novináři a esejistovi Alexandru Genisovi údajně s úplnou vážností sdělil svůj poznatek, že v Americe nezpívají ptáci. Neslyšel je tam. Didaktická tupost letmo posbíraných kritických postřehů vedla logicky k obezřetnosti nebo nedůvěře ze strany některých čtenářů.

Podle Václava Klause, jenž napsal po spisovatelově smrti článek Pár slov za Alexandrem Solženicynem, Amerika Solženicynovi neodpustila, že neměl zapotřebí stát se celebritou, vystupující v talkshow a na univerzitách. Západ ho prý přestal mít rád za to, že vyjádřil zklamání ze západního způsobu života. Naopak: mnozí „západní“ čtenáři až příliš ochotně přehlíželi Solženicynova konsekventní stanoviska, která zastával už od 70. let a nestačili se později divit, když je v 90. letech uplatnil ve svých názorech na ruské záležitosti. A o nějaké západní averzi vůči Solženicynovi nebo o nepochopení jeho myšlenek sotva může být řeč – Solženicyn měl v západních médiích otevřené dveře kdykoliv o to stál a těšil se úctě, byť s pochopitelnými a zcela konkrétními výhradami. Václav Klaus uzavírá svůj článek názorem, že Solženicyn nebyl pochopen ani v Rusku po svém návratu v roce 1994. Spíš si z něj každý vybral, co se mu hodilo. Čtenáři a aktivisté sympatizující s hnutím Memorial (které studuje zločiny sovětského režimu) se museli spokojit se Solženicynovým odkazem z 60. a počátku 70. let. Z osob veřejně a politicky činných Solženicyn imponoval nejspíš těm, kdo se domnívají, že Rusko, totiž ruské „etnikum“, má větší nároky a úkoly než jiné, podřadnější národy. Plně se to projevilo v Solženicynově publicistice po roce 1990, kde se často různé národy pojímají s despektem nebo hanlivě, a také v knize o soužití Rusů s Židy Dvě stě let pospolu (2001). Solženicyn tu mimo jiné napsal: „(...) v mase Slovanů zůstal ovšem tíživý dojem, že naši Židé se mohli v té válce zachovat obětavěji, že v předních liniích a v nižších hodnostech mohli být zastoupeni hustěji.“ Publicista Valerij Kadžaja dokázal v následné polemice statistickými čísly, že se Solženicyn ve svém přinejmenším arogantním a faktograficky nedbalém popisu židovské účasti v bojových akcích Rudé armády řídil lidově antisemitskými předsudky o tom, že Židé válku nepovažovali za svou záležitost a neidentifikovali se dostatečně s vlasteneckými zájmy ohroženého Stalinova Sovětského svazu, který Solženicyn podle potřeby ztotožňuje (z hlediska kategorie „ruského lidu“) s posvátnou Rusí.

Solženicyn argumentuje ve své publicistice i historiografii často právě vágním a manipulovatelným pojmem lid, který rádi užívají ti, kdo vystupují z pozic moci a legitimují domnělými zájmy lidu vlastní ambice. Místo bezduchých ideálů, demokracie, pro všechny platných zákonů a lidských práv požaduje Solženicyn ve své lidové politologii utopicky zemstva, formovaná „zdola“. Jeho pojetí lidu bylo nejspíš inspirováno četbou spisů Ivana Alexandroviče Iljina (1882-1954), jenž studii, která mohla být pro Solženicyna návodná, vydal pod názvem Puť duchovnogo obnovlenija – Cesta duchovní obnovy – roku 1937 v Bělehradě). U Iljina se znovu vykládá romantická idea, že lid má být „veden“ géniem, neboť sám není schopen určit svou cestu a zformulovat vlastní krédo. Historicky tato koncepce navazuje především na protizápadní doktrínu slavjanofilů (K. Aksakov, A. Chomjakov aj.).

Těžko může překvapit, že někteří ruští spisovatelé, byť nejrůznějšího estetického zaměření, pracují s obrazem Solženicyna jako s ukázkou posedlosti vlastní vážností a posláním. Jízlivá nadsázka a parodie, v literatuře běžné prostředky, se přitom opírají o solidní základy. Na začátku své autobiografie Solženicyn sám sebe zařazuje mezi klíčové a kanonické figury celých široce pojatých literárních dějin Ruska: Radiščeva, Puškina, Čaadajeva... a běžně vystupuje z pozic duchovního vůdce. Na to pobaveně reagovali Andrej Siňavskij, s nímž Solženicyn vešel v 80.letech do ostré polemiky o jeho knize Progulki s Puškinym (Procházky s Puškinem), Vladimir Vojnovič (v románu Moskva 2042), Saša Sokolov (v próze Palisandrija), Viktor Jerofejev, Vladimir Sorokin, Igor Jarkevič aj.

Média upřednostňují zosobnění určitých oblastí jedinou osobností. Stejně jako byl představitelem polské opozice Lech Wałęsa a mluvčím českého disentu Václav Havel, za sovětské bojovníky proti komunismu a jejich prezentaci v literatuře mluvil Alexandr Solženicyn. Vystupoval ve dvojici, kterou si nezvolil – s Andrejem Sacharovem, vzhledem k jeho Nobelově ceně, podílu na vývinu vodíkové pumy, kritice sovětského režimu a zásadně odlišné civilizační orientaci, než byla ta Solženicynova.

Díky této mediální redukci (kterou Solženicyn nezpůsobil, ale ani ji nekorigoval) zůstala někde v pozadí mezinárodní veřejné pozornosti, v podstatě za jejími hranicemi, literární svědectví z prostředí sovětské perzekuční mašinerie, která by si zasloužila pozornost přinejmenším zároveň s Jedním dnem Ivana DěnisovičeSouostrovím Gulag. Jde o knihy, které napsali Jevgenija Ginsburgová, Anatolij Marčenko, Vadim Delone, Eduard Kuzněcov, Arkadij Belinkov, a především Varlam Šalamov, autor, který psal o sovětských lágrech výsostnou existenciální literaturu bez vedlejších didaktických úmyslů (Solženicyna otevřeně kritizoval a jejich stanoviska se nikdy nesmířila). Solženicyn se o kolegy, kteří neměli štěstí na tak zářnou biografii jako on, nijak nezasazoval. Po rozpadu Sovětského svazu se odvrátil dokonce i od Estonska, země, kam často jezdil a kde mu přátelé umožnili během 60. let v klidu a bezpečí napsat na vesnici blízko Tartu většinu knihy Souostroví Gulag. Nechal dokonce vyškrtnout ze Souostroví Gulag vlastní větu, kterou napsal na základě svých zážitků v lágru: „Je hanba být Rusem, když sedíš v jedné cele s Estoncem.“

Do pojmu národ projektoval Solženicyn množství vidin. Ruský národ považoval za okupovaný komunismem, jiné národy viděl prizmatem jejich prospěchu nebo nevýhod z ruského hlediska.

Jeho názory budou ale s rostoucím historickým odstupem čím dál méně důležité. V dějinách (literatury) zůstane síla jeho psaní, které v několika dílech zformovalo beletristický monolit výjimečné váhy, nezávisle na míře věcné opodstatněnosti jednotlivých jeho stanovisek. Letošní ruská Národní literární cena, která se jmenuje Velká kniha, připadne posmrtně právě Solženicynovi. Je to logické rozhodnutí – v žánru „velká kniha“ patří Solženicyn mezi nejvýznamnější ruské spisovatele dvacátého století.

Autor je rusista.

Tomáš Glanc

Vytisknout článek

 
Sponzor serveru
Sponzor serveru
Tomáš Glanc: Ruská kultura 2000–2008
ilustrační obrázek (autor D. Prigov)
Existuje Putinova kulturní politika? Každý režim vytváří určité prostředí, a to se projevuje i v kultuře. Zároveň na rozdíl od sovětské centralizace a stranických usnesení není tento vliv v současnosti zdaleka tak artikulovaný a přehledný a jeho charakteristika svádí k povrchnostem a zjednodušením. více >>
Dvojnásobný prodej zahraničních značek aut
Nejprodávanější auto v Rusku - Zdroj: www.ford.ru
Prodej automobilů neruských značek stoupl za posledního půl roku o 48 % v porovnání se stejným obdobím v minulém roce. Celkem se od ledna do května 2008 prodalo v RF 855 472 aut. Jak uvedly finanční noviny RBK Daily, jen za květen se zvýšil prodej o 42 % na 200 079 automobilů.  více >>
© ruskodnes.cz - všechna práva vyhrazena  |  kontakt: redakce@ruskodnes.cz