ISSN 1802-4211 - Činnost serveru byla ukončena 3. 9. 2008, server již není aktualizován.
16. 1. 2019 | 19:26:26
Politika
Kultura
Zprávy
Knižní novinky
Speciály
RuskoDnes.cz
Vyhledávání v článcích

Speciál: Americko-ruské vztahy: výzvy pro novou administrativu
V. Putin a G. Bush (Moskva, 20006) - Zdroj: www.kremlin.ru
Rok 1807 bývá považován za začátek diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi.(i) Je to rok, kdy bylo Rusku nabídnuto, aby vyslalo svého ministra jako zástupce země do Spojených států. O dva roky později bylo zastoupení obou zemí reciproční a prvním... více >>
 

Vjačeslav Durněnkov: Tři dějství o čtyřech obrazech

Kultura - 17. 12. 2007 - Uveřejňujeme komentované ukázky z překladu hry Tři dějství o čtyřech obrazech ruského dramatika Vjačeslava Durněnkova. Překlad, jejž pořídila Lesia Tomíčková, je dalším dílem vzniklým během Překladatelské dílny Dilia 2007. Postupně představíme i tři zbývající hry a jejich překlady.

scéna z moskevské inscenace hry Tři dějství o čtyrech obrazech - Zdroj: Praktikatheatre.ru

scéna z moskevské inscenace hry Tři dějství o čtyrech obrazech - Zdroj: Praktikatheatre.ru

Současní ruští představitelé divadelního směru nové drama Michail Ugarov a Eduard Bojakov považují hru Vjačeslava Durněnkova Tři dějství o čtyřech obrazech za jeden ze zásadních textů poslední doby. Je to ironické rozjímání o aktuálním umění a otřepaném pojmu „ruská duše“, o hře s ruskou historií a literaturou.

Vjačeslav Durněnkov si vymyslel neznámého provinciálního umělce, jehož obrazy, které byly nalezeny v samarském muzeu, svým skleslým koloritem u diváka vyvolávají nutkání se okamžitě opít. Náměty Básnička, Mladí debatéři, Pojďte žít se mnouCesta ožijí ve třech divadelních dějstvích a promění se v příběh mladého spisovatele Nikolaje v parodické společnosti revolucionářů.

Příběh začíná mystickou a tajuplnou scénou:

„...Náhle se na obzoru objeví obrovský mrak, který svými obrysy připomíná Polsko po rozdělení v roce 1793. Oblak zakrývá slunce, náhle se setmí, obličeje matky a hostů se barví do bleděmodra, chlapeček vystrašeně couvá a utíká na cestu. Naproti mu proudí roj světélek, doprovázený nesmělým vyzváněním mosazných zvonků. Chlapeček se zastavuje. Ze tmy se postupně vynořuje tibetský průvod v čele se zbědovaným, shrbeným starcem. Stařec si kleká před chlapce. V naprostém tichu je slyšet, jak hučí vítr, který se zamotal do vlajek. Chlapec natahuje ruku a opatrně se dotýká vyholené hlavy starce, průvod třikrát vzplane a zmizí...“

„...O třináct let později. Sankt Petěrburg. Byt v suterénu, skrze zablácené okénko jsou vidět nohy kolemjdoucích. Nikolaj stojí uprostřed pokoje a soustředěně si prohlíží čistý list papíru...

Nikolaj: (sám pro sebe) To je zvláštní... Čistej papír... Úplně čistej.... Jak kdyby ráno napadl sníh... Divný. No a já si ho teď pěkně takhle vezmu a napíšu něco jako „ráno se probudili v slzách“, nebo ne, lepší to bude... „chtěla se ohlédnout, aby uviděla....“ Ne, ať zůstane čistej. Jaký mám právo vtrhnout na jeho teritorium? Může se mi pomstít. Ukáže mi mou vlastní přízemnost. Pane Bože, kdo by si pomyslel, že mám takovej strach se ztrapnit. Skoro nikam kvůli tomu nechodím. Dokonce i v krámě nebo když mluvím s kočím, se vždycky zarazím – neřekl jsem nějakou blbost? Vždyť je to tak jednoduchý. Třeba kramář se mě ptá: „Jaký kousek chcete?" Otázka už sama o sobě banální. No tak mlčím. Vždyť možností je málo a všechny jsou takový... (smutně vzdychá) Myslím, že jsem idiot.

Ozve se zaklepání na dveře.

Nikolaj: Pojďte dovnitř, je otevřeno!

Dveře se otevírají dokořán a do pokoje se s rachotem vřítí Arkadij.

Arkadij: Nazdar!

Nikolaj (tiskne mu ruku): Ahoj.

...

Arkadij: Co je novýho?

Nikolaj: Něvskej zavřeli, všude jsou policajti. Chtěli jsme Ivanovi do vězení odnýst balíček, ale všechny pekařství jsou zavřený. Víš, jak má Váňa rád čerstvý housky. Mimochodem, Sofja Prokofjevna tě pozdravuje, mohl bys k ní zajít a posedět s ní....

Nikolaj: To víš, že k ní zajdu, jen co dopíšu článek.

Arkadij: O čem je ten článek?

Nikolaj: Do Ruských rozhledů. Do čtvrtka to musím stihnout.

Arkadij: A co píšeš, aby tu po tobě něco zůstalo? Pro věčnost?

Nikolaj: (vzdychá) Začal jsem psát román. Název zatím nemám... Je to o chlapíkovi, co přijíždí na venkov, aby tam spáchal sebevraždu. Zamiluje se tam do holky, dcery místního faráře. Otec je proti, holka se ze zoufalství utopí a chlapík odchází do kláštera. Začátek mi šel dobře, ale pak jsem se zasekl a nevím, jak dál. Všechno mi to připadá hrozně trapný. Nedá se to vydržet. Vezmu papíry, přečtu si je znovu a je mi z toho zle. Čert ví, co to je, ale literatura to není. Hlavní hrdina je ubohost sama, ostatní postavy ještě horší: samí neurotici, a hlavně jsou všichni budižkničemové.

Arkadij: No ale... co když jsou takoví úplně všichni? Lidi jsou z osmdesáti procent dobytek. Projdi se po ulicí, neuvidíš ani jeden lidskej obličej. To znamená, že právě takovej román je potřeba napsat, román, kde nebudou žádný čisťoučký lidi, ale jenom samý svině...“

Ve Třech dějstvích o čtyřech obrazech se různá období na sebe vrší tak, že si občas nejsme jisti, máme-li před sebou suterénní komůrku literáta-začátečníka konce 19. století, nebo to je pitěrský „squat”, kde se scházejí neformálové 20. století. Dle názoru V. Durněnkova je historie cyklická a opakuje se znovu a znovu.

Stejné povídání o osudech současného umění, stejná výzva k revolučnímu boji.

„...Arkadij (mne si ruce): Tak tedy začneme. Předsedat schůzi bude Konstantin.

...Kosťa (nadechne se naplno a nahlas vydechne): Na umění!

...Kosťa (hledá něco v kabátě a po chvíli vytáhne drobně popsaný list papíru): Tak tedy ...mám tu čest představit vám variantu našeho manifestu napsanou nanečisto. (Kosťa si významně odkašle a začne číst.)... Co je to moderní umění? Dle našeho názoru to smrdí shnilou rybinou. Umělci propadli ambicím, vyměnili nesobeckou službu společnosti za pomíjivou slávu. Mecenáši, kteří uvěřili svému dokonalému vkusu, nám vnucují vulgárnost, jejímž ohniskem jsou veřejné galerie a knihovny. Nám, stoupencům „čistého umění“, nezbývá než hledat nové formy, které ještě nestačily zpráchnivět. Umění se stalo předmětem obchodu a ztratilo to hlavní, ztratilo svou sakrální podstatu. Jakýkoliv plebejec si může koupit lístek do divadla a udělat z Hamleta Kašpárka! Pánové! Stali jsme se svědky úpadku umění! Tak zatlučme poslední hřebík do rakve překrásného a věčného! (Kosťa složí papír vejpůl.) Dál pokračuju ve stejnym duchu, a až to dodělám, tak vám to ukážu.

Arkadij (shovívavě se usmívá a tleská): Bravo, bravo…“

Celá tahle parta ve Třech dějstvích... hlásá vyšší a čisté umění, bojuje proti buržoazii a v manifestu, který sepsali, paroduje styl symbolistů. Činnost a slogany těchto milovníků umění kopírují gesta současných, kteří balancují na hranici mezi politikou a estetickou provokací.

V této divadelní hře se v plné míře projevuje virtualizace reality – jedno z hlavních znamení Durněnkovova stylu. Pomatená žebračka používá fráze typu „Počty, počty, všude samý počítání, počty, počty, všechno se každýmu spočítá, všude budou jenom čísla, všechno rozloží na čísla… Aby srdce nebolelo.“ Aby nezůstaly pochybnosti o tom, že to, co se odehrává ve hře, je možné i dnes – ve scéně, kdy žebračka děkuje pánům za almužnu, Durněnkov dělá následující poznámku:

„Stařena si vezme drobné, otočí se k nim zády a klaní se. Zazní zvukový signál spouštění systému Windows.“

Durněnkov přidává do svého odvěkého námětu katastrofy motiv umění jako teroru. Nejvtipnější je scéna setkání hrdiny se starším solidním gentlemanem, který se potlouká po Petrohradu a vyhledává mladé lidi ochotné strkat mu do ucha tužku: gentleman z toho má totiž nadpozemské potěšení.

„...Pán: (vyndává tužku z náprsní kapsy). Zasuňte mi tužku do ucha.

Nikolaj: Cože? Prosím?

Pán: Tužku do ucha mi vsuňte… Buďte tak hodný.

Nikolaj: Jenom do ucha?

Pán: Po ničem jiném netoužím.

Nikolaj: Potěšení je na mé straně.

Nikolaj vstane a pečlivě zasune tužku pánovi do ucha, několikrát s ní otočí.

Pán: Stačí. Můžete ji vyndat.

Nikolaj (opatrně vyndavá tužku): Cítíte se líp?

Pán: Ano, moc vám děkuji… Kolik je vám let?

Nikolaj: Nebojte se, už jsem plnoletý…“

Hlavní hrdina je hluboce nespokojen s tím, co píše. Uvědomuje si, že není schopen vdechnout textu život, a proto ve finále opouští hlavní město a rozhodne se vrátit zpět na venkov. Nikolaj odjíždí z Petrohradu, jede lesem na voze s mužikem. Bezmocný udělat dojem na své čtenáře se snaží vtáhnout do „svého světa“ náhodného spolucestujícího a „nabízí” mu porci morfia .

„…Nikolaj vyndá z brašny železnou krabičku. Otevře ji. Vyndá injekci a lahvičku s morfiem.

Nikolaj: (ukazuje mužikovi injekci) Víš, co to je?

Mužik: (prostoduše) Ne…



Nikolaj: To je něco, co nám pomáhá vidět svět takový, jaký doopravdy je. Chceš se stát součástí toho všeho, společně s lesem? A s měsícem?...

...Mužik se začne svíjet v křečích. Padá z vozu jako pytel mouky a plazí se do keřů. Je slyšet, že zvrací, ve vlhkém nočním vzduchu jde cítit zápach žluči. Nikolaj těžce otáčí hlavou, z úst mu tečou sliny, oči skelnatí. Snaží se slézt z vozu, ale ruce se mu podlomí, a tak padá na záda a přitom se udeří hlavou o kufr. Z keřů vyjde mužik, který se třese jako v zimnici, těžce dýchá. S námahou vytáhne placatici vodky, zuby strhne papírovou zátku a vyplivne ji. Zakloní hlavu dozadu a křečovitě hltá. Postupně křeče utichají. Když vyprázdní celou láhev, začne trhanými pohyby tahat z vozu Nikolaje. Nehybné ztěžklé tělo vyklopí na cestu za vozem … Najednou prořízne ticho tichý hvizd, který se nese nočním lesem. Nejdřív jeden, potom další, brzy je slyšet celý chór. Ze začátku hvízdají chaoticky, ale postupně vytvoří zvláštní rytmickou melodii.“

Vjačeslav Durněnkov, vzděláním historik, si často dovoluje exkurze do minulosti Ruska, ve které se známé události ukazují ve světle neuvěřitelné, ale přitom důvtipné absurdity.

Hra Vjačeslava Durněnkova, který se náhle stal idolem značné části nového divadelního pokolení, byla napsána v roce 2002 a inscenována v moskevském divadle Praktika dramaturgem a režisérem Michailem Ugarovem, jedním ze zakladatelů divadla Teatr.doc, jehož hra Oblom off v mnoha směrech určila tvář tzv. nového dramatu.

Ze hry Vjačeslava Durněnkova Tři dějství o čtyřech obrazech (Tri dějstvija po četyrjom kartinam) vybrala, přeložila a ukázku okomentovala Lesia Tomíčková

Lesia Tomčíková (nar. 1979) – po ukončení SPŠK v Karlových Varech studovala kombinaci oborů Ruský jazyk a literatura a Ukrajinský jazyk a literatura na Masarykově univerzitě v Brně, studium v letošním roce úspěšně ukončila bakalářským titulem. Text Tři dějství o čtyřech obrazech od Vjačeslava Durněnkova je její první zkušeností s překládáním divadelních her.

Vytisknout článek

 
Sponzor serveru
Sponzor serveru
Tomáš Glanc: Ruská kultura 2000–2008
ilustrační obrázek (autor D. Prigov)
Existuje Putinova kulturní politika? Každý režim vytváří určité prostředí, a to se projevuje i v kultuře. Zároveň na rozdíl od sovětské centralizace a stranických usnesení není tento vliv v současnosti zdaleka tak artikulovaný a přehledný a jeho charakteristika svádí k povrchnostem a zjednodušením. více >>
Dvojnásobný prodej zahraničních značek aut
Nejprodávanější auto v Rusku - Zdroj: www.ford.ru
Prodej automobilů neruských značek stoupl za posledního půl roku o 48 % v porovnání se stejným obdobím v minulém roce. Celkem se od ledna do května 2008 prodalo v RF 855 472 aut. Jak uvedly finanční noviny RBK Daily, jen za květen se zvýšil prodej o 42 % na 200 079 automobilů.  více >>
© ruskodnes.cz - všechna práva vyhrazena  |  kontakt: redakce@ruskodnes.cz